leaderboard
reklama_sl_1

Content on this page requires a newer version of Adobe Flash Player.

Get Adobe Flash player

reklama_sl_3
reklama_sl_4
reklama_sl_5

Altaj

Алтай /rus/, Altajn nuruu [nurú] /mon/, Altai Mountains [mauntynz] /eng/, Altaï [altaj] /fra/, Altaj /nld/, Ałtaj /pol/, Altay Tegi [altaj] /uig/

Základní informace

Stát: Rusko, Kazachstán, Mongolsko a Čína

Délka pohoří: 1900 km

Šířka pohoří: až 600 km

Nejvyšší hora: Bělucha (4506 m n. m.)

Nadřazená jednotka: Sajano-altajský systém

Sousední jednotky: Sajany, Džungarská pánev, Tarbagataj, Kazašská pahorkatina a Západosibiřská rovina

Podřazené jednotky: Ruský Altaj, Mongolský Altaj a Gobijský Altaj

Zeměpisné souřadnice: 49° 48' 19" s. š., 86° 35' 27" v. d. (vrchol Běluchy)

Vzdálenost do Prahy: 4961 km (z Běluchy)

Vzdálenost do Moskvy: 3291 km (z Běluchy)

Led

Úno

Bře

Dub

Kvě

Čer

Čer

Srp

Zář

Říj

Lis

Pro

Rok

Průměrná teplota vzduchu (°C)

−15,4

−14,2

−9,2

0,4

9,9

14,4

16,8

14,7

8,4

1

−8,5

−13,5

0,5

Průměrná maximální teplota vzduchu (°C)

−11,1

−8,8

−3,5

5,3

15,3

20

22,3

20,3

13,1

5

−4,2

−9,7

5,4

Průměrná minimální teplota vzduchu (°C)

−19,4

−18,7

−14,7

−4,8

4,4

8,6

11,4

9,3

3,6

−2,5

−12,3

−17,3

−4,3

Průměrný úhrn srážek (mm)

3,6

3,6

4,6

7

11

15,6

19,6

16,8

11,4

8,3

5,4

4,2

111,1

Klimatické údaje pro město Gorno-Altajsk

Jezero Šavlo
Jezero Šavlo

Altaj je mohutný horský systém v centrální Asii, který leží na pomezí Ruska, Kazachstánu, Mongolska a Číny. Společně s pohořím Sajany a Ťan-Šan tvoří tzv. severní větev středoasijské horské soustavy, jež vychází z horského uzlu v oblasti Pamíru. Zároveň je součástí Sajano-altajského systému, rozkládajícího se v délce asi 1500 km západně od bajkalského švu a patřícího k jihosibiřskému horskému pásmu. Pohoří, považované za jedno z nejhezčích na světě, dosahuje délky 1900 km a šířky až 600 km. Táhne se ze severozápadu od Západosibiřské roviny k jihovýchodu do pouště Gobi. Pro Altaj typické velmi rozčleněné horské hřbety tvoří rozvodí mezi Obem, Irtyšem (mohutný přítok Obu), Jenisejem a řekami bezodtoké pánve Střední Asie. Nejvyšší horou Altaje je dvouvrcholová Bělucha (4506 m), která je zároveň i nejvyšší horou celé Sibiře. Pohoří se dělí na tři základní části: Ruský (Horský) Altaj, Mongolský Altaj a Gobijský Altaj.

Název pohoří má svůj původ v turkicko-mongolském slově altyn (či altan), znamenající zlato či zlatý. Podle jiné verze však slovo Altaj (Alatau) v turkických jazycích označuje pestrou či různobarevnou (ala, ula) horu (tu, tau).

Ruský (Horský) Altaj

Ruský a Mongolský Altaj - topomapa
Ruský Altaj - topografická mapa (1:1M)

Ruský Altaj, zvaný též Horský, tvoří severozápadní část celého horského systému. Často se zkráceně označuje jako Altaj. Rozkládá se na ploše o rozměrech přibližně 400 x 600 km, na severozápadě ho od Západosibiřské roviny odděluje 300–500 m vysoký tektonický stupeň, na severu hraničí se hřbety Salairského krjaže a Kuzněckého Alatau, na severovýchodě sousedí se Západním Sajanem a jeho jihovýchodním pokračováním je Mongolský Altaj. Obvykle se dělí na pět základních částí – Centrální, Jižní, Východní, Severozápadní a Severovýchodní.

Složitá geologická stavba Ruského Altaje je výsledkem třech velkých vrásnění, dlouhotrvající denudace a vulkanické činnosti. Již během kaledonského vrásnění byly vyzdviženy hřbety severovýchodního Altaje (východně od řeky Katuň), následné hercynské vrásnění se projevilo i v ostatních částech dnešního pohoří, které je proto v základu budované velmi porušenými předkambrickými a prvohorními horninami (sericiticko-chloritické břidlice, slídové kvarcity, amfibolity, vápence, pískovce, ruly, svory, tufy, jaspisy, výlevné horniny, v Rudném Altaji šedé a černé břidlice a krinoidové vápence), přes které prorážejí tělesa hlubinných vyvřelin (granity a granitoidy). Nejstarší horniny se nalézají zejména v jádrech antiklinál a v hrástích. Dlouhé období denudace v druhohorách vedlo ke snížení a zarovnání starších vrásných systémů do podoby parovin (peneplénů). Základ současné podoby Ruského Altaje pochází z období alpínského vrásnění v neogénu a na počátku čtvrtohor, kdy nejintenzivnější zdvihy proběhly v centrálních oblastech, méně znatelné byly na periferii. Došlo k obnovení některých hlubinných zlomů, k posunům zemských ker a opětovné vulkanické činnosti, která se ještě dnes projevuje ve formě minerálních a termálních pramenů (30–42 °C). Třetihorní sedimenty se nalézají hlavně v příkopových propadlinách a v mezihorských kotlinách. Z dvojího čtvrtohorního zalednění Altaje přineslo zejména to první mohutný rozvoj ledovcových forem v horských partiích i v mezihorských údolích (např. plocha Buchtarmského ledovce se pohybovala okolo 350 km²; menší druhé zalednění bylo většinově karové). V meziledovém období se hlavně v předhůří a horských dolinách usazovaly až 25 m vysoké vrstvy spraší. Ustoupivší ledovce na konci poslední doby ledové zde zanechaly nespočet říčních teras a štěrkové vrstvy s balvany o průměru jeden až dva metry. Ve čtvrtohorách došlo k dalším tektonickým pohybům po starých i nových zlomech, které daly vzniknout mj. i příkopovým propadlinám jezer Těleckého a Markakol. Významným faktorem ovlivňujícím reliéf Altaje bylo a stále je mrazové zvětrávání, jehož výsledkem jsou velké suťové kužely, tzv. osypy. Pohoří je dodnes tektonicky živé a zdvihá se rychlostí několika centimetrů za rok. Ročně se zde vyskytnou v průměru 2–3 zemětřesení, přičemž ta nejsilnější z let 1903 a 1927 dosáhla stupně 8 Richterovy škály.

Dvouvrcholová Bělucha
Dvouvrcholová Bělucha

Současný vysokohorský reliéf Ruského Altaje se formoval celkovým zdvihem pohoří, modelací čtvrtohorními ledovci a intenzivní říční erozí. Nejvyšších nadmořských výšek dosahuje v části zvané Centrální Altaj, tvořené třemi hlavními hřbety (Katuňský, Jihočujský, Severočujský), které mají téměř rovnoběžkový průběh, alpínský reliéf s velkými výškovými rozdíly, strmými svahy, ostrými rozeklanými hřebeny a s četnými těžko dostupnými vrcholy. Nejznámější je hřbet Katuňský, neboť právě v něm se nalézá nejvyšší vrchol celého Altaje – Bělucha (4506 m). Hlubokou roklí řeky Argut je od něj oddělen Jihočujský hřbet (Iiktu, 3941 m), s průměrnou výškou hřebene mezi 3000–3500 m. Severně od Jihočujského hřbetu, za řekou Karagem, se táhne jeho dvojče hřbet Severočujský (Maašej-baš, 4173 m). Od Katuňského hřbetu na severozápad se rozkládá hřbet Terektinský (2926 m), západně hřbet Cholzun (2529 m) a jihozápadně hřbet Listvjaga (2575 m). Jižně od Centrálního Altaje a okolo tektonického jezera Markakol leží Jižní Altaj, dosahující maximálních výšek ve stejnojmenném hřbetu (3926 m). Nicméně horský uzel Tabyn-Bogdo-Ola (též Tavan Bogdo-uul či Kchuej-tchun-šan), v němž se na Ruský Altaj (část Jižní Altaj a Východní Altaj) napojuje Mongolský Altaj, se zvedá až do výše 4374 m (hora Najramdal). Tato východní část Jižního Altaje je tvořena silně rozčleněnými, vysokými a v nejvyšších partiích zaledněnými horskými masivy, kterým dominují četné skalnaté vrcholy (3200–3900 m). Charakteristické jsou vysoko položené a obtížně průchodné průsmyky, a strmé svahy, které zejména do údolí řeky Buchtarmy padají z více než třítisícových výšek. Západním směrem se hřbety postupně snižují, přesto však nejvyšší vrcholy hřbetů Tarbagataj (3262 m) a Sarymsakty (3773 m) dosahují úctyhodných výšek. Nejzápadnější hřbety Narymský (2533 m) a Kurčumský (3305 m) přecházejí do zajsanské pobřežní roviny.

Plošina Ukok
Plošina Ukok

Velmi zajímavý krajinný prvek rozprostírající se mezi údolími řek Žasater a Argut na severu, hřbetem Jižní Altaj na jihu a hřbetem Sajljugem na jihovýchodě představuje náhorní plošina Ukok (2200–2600 m), nad níž se zvedá několik třítisícových vrcholů (hora Majtobe, 3242 m). Východní Altaj se táhne hřbety vysokými cca 3000–3500 m od výše zmíněného horského uzlu Tabyn-Bogdo-Ola na rusko-čínsko-mongolské hranici k severovýchodu – zahrnuje zejména hřbety Sajljugem (4118 m), jehož nejzápadnější část je silně zaledněna, a Čichačeva (Turgen-Ula, 4029 m). Východně od řeky Katuň se nalézá jedna z nejpůvabnějších částí Altaje – Severovýchodní Altaj, pro který jsou typická hluboká údolí, vysoké (přes 3800 m) a dlouhé hřbety, široké mezihorské kotliny a mnoho řek, jezer a jezírek. Na východ od Těleckého jezera prochází Abakanský hřbet, táhnoucí se poté daleko k severovýchodu až ke Kuzněckému Alatau. Mezi Šapšalským hřbetem (3507 m), na který na východě již navazuje Západní Sajan, a hřbetem Čulyšmanským je situována rozlehlá Čulyšmanská plošina. Na jihu Severovýchodní Altaj vymezují hřbety Ajgulakský a Kurajský (3838 m). Severní a západní část Ruského Altaje – Severozápadní Altaj – se vyznačuje středohorskými hřbety a masivy vysokými 1500–2000 m, které postupně klesají k nížinám Obu a k Západosibiřské rovině. Jejich hřebeny jsou slabě rozčleněné a na mnoha z nich se nacházejí zbytky starých zarovnaných povrchů. Pro Ruský Altaj jsou charakteristické rozsáhlé mezihorské kotliny tektonického původu, tzv. stepi (Čujská, Kurajská, Kanská, Ujmonská, Abajská, Ursuľská step aj.), jejichž dna leží ve výšce 500–2000 m n. m.

Ledovec Maašej
Ledovec Maašej

Poloha uvnitř asijského kontinentu a s tím související velká vzdálenost od oceánů (ze všech horstev na Zemi je Ruský Altaj nejvíce vzdálený od moře) jsou příčinou kontinentálního a drsného podnebí. Zima je zde dlouhá a studená až velmi studená – v předhořích se průměrná lednová teplota pohybuje okolo –15 °C, v mezihorských kotlinách mezi –28 °C až –32 °C (nejnižší naměřená teplota –60 °C pochází z Čujské stepi). Výrazná vertikální členitost reliéfu a přítomnost mezihorských kotlin, v nichž se v zimě udržuje studený vzduch, přinášejí zřetelné teplotní inverze, kdy např. v horských údolích ve výškách cca 400 m bývá průměrná teplota v lednu o 7,5 °C nižší než ve stejných údolích ve výšce kolem 1000 m n. m. Léto je v souvislosti se zákonitým poklesem teploty průměrně o 0,4–0,5 °C na každých 100 m výšky relativně krátké a chladné. Na rovinách obklopujících pohoří a v jeho předhůří činí průměrná červencová teplota 19–22 °C, ve výšce 1000 m se snižuje na 14–16 °C a v lokalitě Karatjurek (2600 m n. m.) až na 6,4 °C. V některých letních dnech však i ve výškách 1500–2000 m teploty vystupují na 28–30 °C (v Karatjureku na 21 °C). Na druhou stranu v uzavřených dolinách a na vysokohorských plošinách se i v červenci vyskytují noční mrazíky a sněhové srážky.

Kučerlinské jezero
Kučerlinské jezero

Vláhu do oblasti Altaje přinášejí vzdušné masy, přicházející zejména v létě od západu a severozápadu – od Atlantiku a Severního ledového oceánu. Proto roční úhrny srážek ve výškách 1500–2000 m západních oblastí horstva dosahují hodnot 1500–2000 mm. Na srážky bohaté jsou i hřbety Severovýchodního Altaje (700–1000 mm/rok) a vysokohorské oblasti Katuňského hřbetu (2000 mm/rok). Mnohem sušší klima panuje v prostoru Jižního Altaje, především v jeho mezihorských kotlinách, které jsou od vlhkost nesoucích západních větrů odděleny vysokými horskými hřebeny. Na plošině Ukok spadne ročně méně než 300 mm srážek a v Čujské stepi dokonce jen 100 mm. V celém pohoří připadá většina srážek na letní a podzimní měsíce, přesto však jsou ve srovnání se západní Sibiří v průběhu roku rozloženy rovnoměrněji. V západních oblastech Ruského Altaje 35–40 % ročního úhrnu srážek připadá na zimní měsíce, a proto zde výška sněhové pokrývky místy dosahuje 2–3 metry. Mnohem menší příděl sněhu získávají východní a jihovýchodní rajóny, kdy na plošině Ukok v zimě spadne pouze do 20 mm srážek a v Čujské stepi dokonce jen 10 mm. V zimě zde dochází k hlubokému promrzání půdy, což vede k vytváření oblastí trvale zmrzlé půdy (rusky věčnaja merzlota). Pro Ruský Altaj jsou charakteristické teplé údolní větry – fény, vyskytující se na dolním toku řeky Čulyšman, u Těleckého jezera, ve stepních mezihorských kotlinách a na Katuňském hřbetu, kde je pozorováno 80–110 dní s fény ročně. Tyto větry znatelně zvyšují teplotu vzduchu a snižují jeho relativní vlhkost. Suché klima Jižního Altaje s relativně vysokými teplotami ovlivňují nedaleké středoasijské pouště (nejvyšší teplota naměřena v Čamale, 37 °C).

Soutok řek Katuň a Argut
Soutok řek Katuň a Argut

Ruský Altaj je odvodňován mnoha horskými řekami, hustota jejich sítě dosahuje 700–800 km/1000 km² (20 188 řek a potoků o celkové délce 62 555 km odvádí za hranice oblasti v průměru více než 2000 m³/s vody). Některé pramení pod ledovci (Katuň, Argut), jiné zahajují svoji pouť na plochých rozvodích starých peneplénů (Baškaus), další vytékají z mnoha jezer a jezírek (Bija). Řeky pramenící na náhorních plošinách mají zajímavý průběh toku a spádovou křivku – počáteční úsek vedoucí po plošině se vyznačuje pozvolným spádem, za jejím okrajem je spád naopak velmi prudký, toky zde vedou hlubokými a úzkými koryty s řadou vodopádů a peřejí, odtud se dostávají do trogových horských údolí a nakonec do tektonických sníženin. Spádová křivka ledovcových řek je zpravidla vyrovnanější, horní úsek je prudký a většinou prochází trogovým údolím (ledovcem modelované údolí s příčným profilem tvaru „U“). Vyznačují se letním průtokovým maximem a studenou vodou pocházející hlavně z ledovců a tajícího sněhu. Během zimy většina řek zamrzá, jen na velmi prudkých tocích se voda často přelévá přes led a tvoří tzv. naledě. Největší řeka Ruského Altaje Katuň (délka 688 km, plocha povodí 60 900 km², průtok 626 m³/s) vytéká z Geblerova ledovce na jižním svahu Běluchy, širokým obloukem obchází Katuňský hřbet, ve střední části přijímá své hlavní přítoky, řeky Argut (232 km, odvodňuje Severočujský i Jihočujský hřbet, plošinu Ukok a částečně též hřbet Katuňský) a Čuja (320 km, přivádí vodu až od mongolských hranic), poté pokračuje převážně k severovýchodu a asi 19 km jihozápadně od města Bijsk se spojuje s řekou Bijou – jejich soutokem vzniká sibiřský veletok Ob. Na spodním toku je Katuň v délce 33 km splavná (až po vesnici Šuľginka). Bija, druhá nejmohutnější řeka oblasti (délka 301 km, plocha povodí 37 000 km², průtok 477 m³/s), vytéká z Těleckého jezera a na dolním toku je též splavná. Jejími zdrojnicemi jsou řeky odvodňující východní partie pohoří (Čulyšman, Baškaus, Čuľča). Dalšími významnými toky Ruského Altaje jsou Buchtarma (336 km, odvádí vodu hlavně z Jižního Altaje, zprava ústí do Irtyše, konkrétně do Buchtarminské vodní nádrže), Čaryš (547 km, pramení v Korgonském hřbetu, zleva ústí do Obu), Anuj (327 km, levý přítok Obu), Čulym a Tom. Jak je již patrné z předcházejícího textu, náleží naprostá většina území Ruského Altaje k povodí Obu, do povodí Jeniseje odvádí vodu jen řeky stékající z východních svahů hor Korbu a řeka Bolšoj Abakan.

Jezero Markakol
Jezero Markakoľ a výtok řeky Kaľžir

Ruský Altaj se může pochlubit více než 3500 jezery, ale jen 75 z nich má plochu větší než 1 km². Převládají mezi nimi jezera karová a jezera hrazená ledovcovými morénami, ovšem největší z nich – jezera Markakoľ (455 km²) a Tělecké (223 km²) – vyplňují prostory tektonických kotlin. Jezero Markakoľ, dlouhé 38 km, široké 19 km a s průměrnou hloubkou 14 m (maximální hloubka 30 m), leží ve výšce 1447 m na východě Kazachstánu v jihozápadní části pohoří mezi hřbety Kurčumským a Azutau. Vytéká z něj řeka Kaľžir disponující velkým hydroenergetickým potenciálem – na 100 km délky klesá o tisíc metrů. Nejznámějším jezerem Altaje je jezero Tělecké, situované na severovýchodě Ruského Altaje a odvodňované řekou Bija. Z mnoha vtékajících řek a potoků je největší Čulyšman, který do jezera přináší 70 % veškeré vody. Za nejmalebnější jezero Altaje vůbec je mnohými považováno Šavlinské jezero (též jezero Šavlo) v Severočujském hřbetu, v jehož vodě smaragdové barvy se zrcadlí zasněžené štíty Mečta, Skazka a Krasavica (3810 m), společně s okolní modřínovou tajgou. Častým cílem vysokohorských turistů a horolezců je Akkemské jezero na řece Akkem (z altajského Ak-kem – bílá voda), pravém přítoku Katuně, při úpatí severního svahu Běluchy. Hladina jezera napájeného tajícími vodami Akkemského ledovce leží ve výšce 2050 m n. m. Mezi Kurajským a Ajgulakským hřbetem na řece Čibitka leží jezero Čejbek-koľ, za jehož vznikem stojí přehrazení řeky splaveninovým kuželem, který se do údolí nasunul z východního svahu. K dalším pozoruhodným jezerům patří krásné tyrkysové Kučerlinské jezero, situované u severního úpatí Katuňského hřbetu na horním toku řeky Kučerla, jezero Taľmeň v západní části Katuňského hřbetu, největší jezero v povodí horní Katuně, jezero Ake Kulehu (rusky Akkuľ) ležící v Číně na jižním svahu hřbetu Jižní Altaj, jezero Džulukuľ přijímající ve výšce 2200 m pramenný úsek řeky Čulyšman a Buchtarminské jezero s hladinou ve výšce 2064 m n. m. Mnoho malých jezer a jezírek se nalézá na plošině Ukok, v jižní části Čulyšmanské plošiny a v oblasti na pomezí Kurajského a Ajgulakského hřbetu.

Na ledopádu Mensu
Ledovec Mensu

Ve vysokohorských oblastech Ruského Altaje se vzhledem k nízkým teplotám a značnému množství srážek vyskytuje mnoho menších i větších ledovců. Bylo zde napočítáno téměř 1500 ledovců, jejichž celková plocha převyšuje 900 km² (jiné zdroje uvádějí 1350 ledovců s plochou 890 km², resp. přes 800 ledovců s plochou 630 km²) a objem v nich obsažené vody dosahuje 110 mld. m³. Největší ledovce pohoří patří k typu údolních ledovců, jejichž jazyky místy sestupují až do horních partií výškového stupně tajgy. Na strmých svazích se vyskytují boční visuté ledovce a na dně hlubokých žlabů hojné a nevelké ledovce karové. Téměř 35 % všech ledovců je soustředěno v prostoru Katuňského hřbetu, necelé čtyři sta: Šapošnikovův (též Mensu, délka 10,5 km, plocha 13,2 km²), Velký Běrelský (10,4 km, 9,1 km²), Malý Běrelský (8 km, 8,9 km²), Geblerův (též Katuňský, 8,5 km, 5,5 km²), Akkemský, Černyj, Kurkurs, Sarysu, Košbulak, Kurkure, ledovce Mjuštuajry, ledovce Kapčaľské a jiné. Velké ledovce však najdeme i v dalších vysokohorských rajónech – v Severočujském hřbetu jsou to ledovce Maašej (cca 10 km, 19,25 km²), Velký a Malý Akturu, Korumdu a Kurkurek, v Jihočujském hřbetu ledovce Velký Taldurinský (8 km, 28,2 km² – největší ledovec Altaje), Sofijský (8 km, 17,6 km²) a Udačnyj, na svazích hřbetu Jižní Altaj leží ledovce Alachinský (19,2 km²), Velký Buchtarminský (8,1 km²), Ukokský (7,1 km²) a Kanasský (7,1 km²) a masivní ledovce se rozkládají i v nejzápadnější části hřbetu Sajljugem. Ledovcové splazy končí svoji pouť ve výškách od 2850 m do 1930 m, což znamená, že se většinou dostávají hluboko pod sněžnou čáru, která v podmínkách kontinentálního klimatu Altaje leží vysoko. Ve vlhkých západních a severozápadních oblastech místy sestupuje až na 2300 m, v prostoru Katuňského, Severočujského a Jihočujského hřbetu vystupuje na 2500–3000 m na severních svazích a do 2600–3300 m na svazích jižních a v jihovýchodním hřbetu Čichačeva se pohybuje dokonce v rozmezí 3100–3500 m. Současné altajské ledovce se nacházejí ve stadiu ústupu, výrazné zmenšování ledovců je patrné zejména na jihovýchodě Ruského Altaje – týká se např. ledovců Velký Taldurinský a Alachinský.

Tělecké jezero
Tělecké jezero při ústí řeky Čulyšman

Bohatá a rozmanitá altajská flóra a fauna je odrazem členitého reliéfu a polohy horstva na rozhraní sibiřské tajgy a středoasijských stepí a polopouští. Vedle druhů typických pro tyto sousední oblasti se zde vyskytuje i řada endemitů. Z pohledu rostlinstva jsou jasně patrné všechny výškové stupně: stepi a lesostepi, tajga, subalpínské pásmo ostrůvkovitého lesa, alpínské louky a pásmo skal a ledovců. Horské stepi se nacházejí hlavně v předhořích a nízkých masivech, rovněž na říčních terasách v údolích, a vyznačují se poměrně vysokými letními teplotami (průměr v červenci 18–22 °C) a menšími srážkami (200–450 mm ročně). Na severu sahají horské stepi do výšky 500–600 m, na jihu do 1000–1500 m. Stepi jsou typické i pro mezihorské kotliny Centrálního Altaje. Pro tento výškový stupeň jsou charakteristické porosty žlutých trav a jen slabé zalesnění. Nad ním se rozkládá pásmo altajské tajgy, tvořené limbou, modřínem sibiřským, jedlí sibiřskou, břízou a topolem. Přibližně 70 % povrchu Ruského Altaje zaujímá lesní pásmo. Horní hranice lesa leží na severu ve výšce 1700–2000 m, na jihu 2200–2450 m. Ve vlhčích oblastech na západě dominuje jedlová, na severovýchodě jedlovo-limbová tajga. V Centrálním a v Jižním Altaji se sušším podnebím převládají modříny. Stromový porost je většinou řídký, a proto zde nalezneme mnoho keřů a bohatý travnatý a bylinný podrost – zimolezy, hlohy, pěnišníky daurské, vrby, tavolníky, růže, rakytníky, maliníky, černé a červené rybízy, brusinky, borůvky a jahody. Z dalších zajímavých rostlin v tajze narazíme na pivoňky, lilie, střevičníky, bergénie, primule, pažitku, rebarboru, cibuli altajskou, česnek, rozchodnici růžovou či parchu saflorovou, z níž se získává tzv. maralový kořen. Roste tu i mnoho druhů hub. Nad lesy se rozkládá oblast subalpínských křovin a subalpínských luk, které ve vyšších polohách střídají louky alpínské. Zakrslé vrby a husté porosty polárních bříz s výškou 40–60 cm v létě doplňuje řada druhů rozkvetlých květin, např. koniklec, upolín, hořec (včetně vzácného endemitu Gentiana altaica) aj. I v nejvyšších partiích Ruského Altaje, kde leží kamenité sutě, sněhová pole a ledovce, některé rostliny zdárně přežívají (plazivé vrby, rožce, rozchodnice, žlutý mák, bílá dryádka, různé druhy mechů a lišejníků).

Mezi typické zástupce altajské fauny náleží medvěd, sobol, rys, jelen, kuna, zemní veverka burunduk, rosomák, sob, vlk a vzácný leopard sněžný, v horských stepích se hojně vyskytují hlodavci, zejména svišť, velmi rozšířený je džungarský křeček, ve vyšších polohách žije pišťucha. Početné jsou i divoké ovce a kozorožci, místy se vyskytuje divoký jak. Žije zde také více než 100 druhů ptáků – např. tetřev hlušec, jeřábek lesní, drozd, pěnice, koroptev, ular altajský (horský kur), potáplice, kachna, potápka a racek. Vody zdejších řek a jezer jsou bohaté na ryby (lipan, síh, lenok, pstruh, okoun, hlavatka sibiřská, piskoř a další).

Čujský trakt
Čujský trakt a Severočujský hřbet

V údolích řek a na nižších svazích jsou podminky pro zemědělství a Ruský Altaj je v těchto místech poměrně hustě zalidněný. Pěstuje se žito, ječmen a pšenice, rozvinuté je pastevectví a lov kožešinové zvěře. Zdejší řeky jsou důležitým potenciálním hydroenergetickým zdrojem, neboť významný sklon jejich koryta, skalnatý podklad a střídání úzkých soutěsek a rozšířených úseků údolí jsou velmi příznivé momenty pro stavbu vodních elektráren. Altaj je velmi bohatý na nerostné suroviny (železné rudy, polymetalické rudy, měď, zlato, rtuť, vzácné kovy), zvláště to platí pro část zvanou Rudný Altaj, situovanou převážně mezi údolími řek Irtyš a Čaryš na západě pohoří. Rudná ložiska vznikla v hlubinných zlomech vyplněných intruzivními výlevy z konce prvohor. Dopravní tepnou Ruského Altaje je Čujský trakt (silnice М-52), vedoucí z Novosibirska, přes Novoaltajsk a Bijsk až do Tašanty a k rusko-mongolské hranici (963 km). Značnou roli má ve zdejších obtížných dopravních podmínkách letecká doprava (malá letadla, vrtulníky). Řada míst je však dostupná pouze pěšky nebo koňmo. Po Těleckém jezeře a na dolních tocích řek Bija a Katuň je provozována lodní doprava. V roce 2007 byly zahájeny práce na projektu železniční tratě Bijsk–Gorno-Altajsk s předpokládanou délkou 115–120 km. Většinu obyvatel pohoří dnes tvoří Rusové (okolo 75 %), k původním altajským národům patří přibližně jen 68 000 obyvatel, dále zde žijí Kazaši, Ukrajinci, Němci aj. Střediskem Ruského Altaje je Gorno-Altajsk (56 tis. obyv.).

Nejstarší doklady přítomnosti člověka na Altaji jsou datovány do poloviny druhého tisíciletí př. n. l. (lovci srnců, medvědů, maralů, ryb aj.). Počátkem našeho letopočtu začali zdejší obyvatelstvo atakovat Hunové, před nimiž a dalšími nájezdníky (Mongolové a Číňané) se uchylovalo do bezpečnějších vysokých poloh, což však způsobilo izolaci místních kmenů. V roce 1756 se Horský Altaj stal součástí Ruska.

První přírodovědné výzkumy Altaje započali ruští vědci v 18. století, v jehož první polovině byla v západní části objevena rudná ložiska a byly postaveny první měď tavící pece. Roku 1828 byly rovněž objeveny náplavy s obsahem zlata. Významné geologické průzkumy uskutečnili P. A. Čichačov (1842) a G. E. Ščurovskij (1844), studiem místní flóry se zabýval K. F. Ledebur (1826). Řadu vědeckých poznatků přinesly expedice V. A. Obručova a výzkumy V. V. Šapošnikova, který po mnoho let studoval rostlinné bohatství a zalednění vysokohorských oblastí. Ze sovětské éry vynikají zejména vědecké práce M. V. Tronova.

Panorama masivu Běluchy
Panorama masivu Běluchy z průsmyku Kara-Tjurek

Zeměpisné a turistické zajímavosti

Ruský Altaj je právem řazen mezi nejmalebnější světová pohoří. Jeho krása a přírodní poklady zůstaly zachovány i díky odlehlé poloze a relativní nedostupnosti. Nejcennější přírodní partie jsou součástí chráněných území, která byla roku 1998 zařazena na seznam přírodních památek světového dědictví UNESCO. Altajská přírodní rezervace s ochrannou zónou Těleckého jezera, Katuňská biosférická rezervace s ochranou zónou okolo Běluchy a Ukokská klidová zóna tvoří společně přírodní památku UNESCO Zlaté hory Altaje, která reprezentuje nejucelenější sled výškových vegetačních zón centrální Sibiře, od stepí a lesostepí, přes smíšené lesy až po subalpínskou a alpínskou vegetaci. Zároveň je i místem výskytu řady vzácných a ohrožených zvířecích druhů, např. leoparda sněžného či ovce argali. Do budoucna se uvažuje o vyhlášení přírodní rezervace v oblasti hřbetu Sajljugem.

Ruský Altaj nabízí mnoho příležitostí pro různé druhy turistických aktivit. Oblíbenou rekreační zónu představuje Tělecké jezero se svým okolím, nádherné túry v různých částech pohoří mohou absolvovat milovníci vysokohorské turistiky, krásné, divoké a nebezpečné řeky přitahují vodáky z celého Ruska i Evropy (nejčastěji sjíždí řeku Katuň), vysokohorské partie (zejména Bělucha, ale nejen ona) lákají horolezce a bohatství ryb zase vábí milovníky rybaření.

Vodopád Učar
Vodopád Učar

Altajská přírodní rezervace: chráněné území v lesním pásmu Ruského Altaje založené v roce 1932, od roku 1998 zapsané jako přírodní památka na seznamu Světového dědictví UNESCO a roku 2009 zahrnuté do celosvětové sítě biosférických rezervací UNESCO. Rozsáhlé území rezervace (8812 km², délka od severozápadu na jihovýchod 230 km) zaujímá pravobřežní polovinu Těleckého jezera a oblast mezi hřbetem Torot na severu, Abakanským hřbetem na severovýchodě, hřbetem Šapšaľským na východě, výběžky hřbetu Čichačeva na jihu a údolími řek Karakem a Čulyšman na západě. Více než 20 % plochy rezervace pokrývají skály, kamenité sutě a štěrky. Do Čulyšmanské plošiny zasahuje pásmo stepí, největší rozlohu zaujímají lesy (v severní části rezervace) a alpínské pásmo (hlavně na jihu území). Horní hranice lesa leží 1800–1900 m n. m. Rezervace se pyšní pestrou skladbou rostlinného a živočišného světa – vyskytuje se zde více než 500 druhů řas a lišejníků, 1480 druhů vyšších rostlin, 323 druhů ptáků a 73 druhů savců. Nejrozšířenějším rostlinným druhem je limba. Na severu převažují jedlové, ve středu a na jihu limbovo-jedlové až limbové lesy, místy s příměsí modřínu a listnatých druhů. V rezervaci žije jelen sibiřský (maral), los, kabar pižmový, ovce argali, kozorožec horský, srnec, medvěd hnědý, sobol, hranostaj, jezevec, veverka, kuna sibiřská, leopard sněžný, tetřev hlušec, koroptev bílá a tundrová, bělokur rousný, křepelka polní, jeřábek lesní, volavka popelavá, čáp černý, labuť zpěvná, racek malý, špaček růžový, ular altajský, orel mořský, orel skalní, sokol stěhovavý, orlovec říční a další ptačí druhy. Tělecké jezero je bohaté na ryby – žije zde 13 druhů ryb. V hranici chráněného území se nalézá 1190 jezer s plochou větší než 1 ha. Na řece Čuľče, asi 6 km od jejího ústí do Čulyšmanu, najdeme největší vodopád Altaje – Velký Čuľčinský (místně Učar), 160 m vysokou vodní kaskádu.

Bělucha
Bělucha - satelitní mapka

Bělucha (Belucha): nejvyšší hora Altaje a celé Sibiře, leží ve východní části Katuňského hřbetu v centrální oblasti Ruského Altaje. Její název je odvozen od hojného sněhu, který ji pokrývá od nejvyšších partií až k základně. Má dva vrcholy ve tvaru nepravidelných pyramid: Západní Bělucha (4435 m) a Východní Bělucha (4506 m). Bělucha se výrazně vypíná nad sousedními vrcholy. Směrem na sever klesá strmou, téměř kolmou tisícimetrovou skalní stěnou, zvanou Akkemskou, jižní svah je znatelně povlovnější. Masiv Běluchy je tvořen žulami, rulami, pískovci a krystalickými břidlicemi, méně často se vyskytují slepence, část formují typické flyšové formace. Na svazích hory a v přilehlých údolích je známo 169 ledovců o celkové rozloze 150 km², mezi nimiž vynikají ledovce Šapošnikovův (též Mensu) na severovýchodním svahu, Akkemský na severním, Geblerův na jižním a Velký a Malý Běreľský na svahu jihovýchodním. Řeky zdejšího regionu náleží převážně do povodí Katuně, vytékající zpod jižního výběžku Geblerova ledovce. Vedle samotné řeky Katuň jsou to Kučerla, Akkem a Ijedygem, vznikající soutokem říček Mensu a Kurkurs. Řeka Bílá Běreľ odvodňuje jihovýchodní svah a patří do povodí Buchtarmy. První informace o Běluše pocházejí z konce 18. století, úspěšný prvovýstup podnikli roku 1914 B. V. Tronov a M. V. Tronov. V roce 1997 byl založen přírodní park Bělucha (1313 km²). V současnosti je hora a její okolí oblíbenou destinací vysokohorských turistů, horolezců a milovníků výletů v koňském sedle. Prochází přes ni státní hranice mezi Ruskem a Kazachstánem. Obyvatelé Altaje nazývají Běluchu často Katyn-baš (Katynský vrch), obyvatelé Argutského údolí Ak-su-piu, Kyrgyzové z jihu Musdu-tau (Ledový vrch). K hoře se váže mnoho legend.

Tělecké jezero
Tělecké jezero

Tělecké jezero (Altyn köl): nachází se v severovýchodní části Ruského Altaje, jeho hladina leží v nadmořské výšce 436 m, zabírá plochu 223 km², zadržuje 40 km³ kvalitní sladké vody a dosahuje maximální hloubky 325 m. Má výrazně protáhlý tvar (délka 77,7 km, průměrná šířka 2–3 km). Leží v prostoru tektonické deprese, jež byla na počátku čtvrtohor modelována Čulyšmanským ledovcem. Jezero je lemováno strmými, kamenitými a hustě zalesněnými břehy s mnoha vodopády (nejznámější je vodopád Korbu na stejnojmenné říčce). Teplota vody se v létě pohybuje mezi 14–16 °C, na jihu stoupá až ke 20 °C, v zimě severní část od Artybaše po mys Aži pokrývá led, zbylé – výrazně hlubší partie jezera – zamrzají méně, v průměru jednou za tři roky. Do Těleckého jezera ústí asi 70 řek a potoků a 150 občasných vodních toků, přičemž 70 % přitékající vody připadá na řeku Čulyšman, vtékající do jezera z jihu. Dalšími většími přítoky jsou Kyga, Bol. Čili, Kokši, Koldor, Samyš a Jogač. Na severu z něj mezi obcemi Jogač a Artybaš vytéká řeka Bija. Na jezeře probíhá intenzivní rybolov, žije zde čtrnáct druhů ryb, např. tělecký síh, okoun, štika, lipan, hlavatka, jelec a lenok. Tělecké jezero a jeho širší okolí jsou oblíbenou rekreační a turistickou oblastí. Současný název dostalo přibližně před čtyřmi sty lety od ruských cestovatelů, kteří se na jeho březích setkali s příslušníky kmene Tělesů. Místní obyvatelé ho však nazývají Altyn köl – Zlaté jezero. Pravá polovina Těleckého jezera je součástí Altajské přírodní rezervace.

Gorno-Altajsk
Gorno-Altajsk

Gorno-Altajsk (56 013 obyv.): administrativní, kulturní, vědecké a průmyslové středisko Republiky Altaj a přirozené centrum Ruského Altaje ležící na jeho severním předhoří v mezihorské kotlině (hřbet Jolgo, 270–305 m n. m.) na soutoku řek Majmy a Ulalušky, nedaleko ústí Majmy do řeky Katuň. Ve městě je soustředěna řada vzdělávacích institucí, z nichž největší je Gorno-Altajská státní univerzita, založená v roce 1993. Zevrubné informace o přírodě, archeologii, historii, etnografii a výtvarném umění Horského Altaje poskytují expozice Republikového vlastivědného muzea. V architektonicky zajímavé budově Národního divadla se konají představení v ruském i v altajských jazycích. Ve městě je zastoupen průmysl elektrotechnický, dřevařský (nábytek), potravinářský, textilní a stavební. Široká je nabídka výrobků z oblasti lidových a uměleckých řemesel, např. z cedrového dřeva. Město bylo založeno roku 1830 jakožto vesnice Ulala, jejíž rozvoj byl spjat až do revoluce s činností křesťanských misionářů a kupců-přestěhovalců z Bijska. Status města Ulala získala roku 1928, v letech 1932–48 bylo město známé jako Ojrot-Tura, poté došlo k přejmenování na Gorno-Altajsk, který se v roce 1992 stal hlavním městem Republiky Altaj. Asi 8 km západně od centra leží místní letiště.

Mongolský a Gobijský Altaj

Pohled z Chujtnij orgil
Pohled z Chüjtnij orgil na okolní štíty

V prostoru rusko-mongolsko-čínského trojmezí se rozkládá pozoruhodný horský masiv a uzel Tavan Bogdo-uul, tvořící rozhraní mezi Ruským a Mongolským Altajem. V mongolštině jeho název znamená pět božských hor, a proto nepřekvapí, že pro altajské, tuvinské, mongolské a čínské budhisty představuje posvátné místo. Směrem na západ od tohoto uzlu se táhne hřbet Jižní Altaj, severním svahem masiv ostře klesá k náhorní plošině Ukok, jeho východním pokračováním je hřbet Sajljugem a jihovýchodním pásmo Mongolského Altaje. Nejvyšší vrchol Chüjtnij orgil (též Chüjten, dříve Najramdal, čínsky Jou-i-feng) je svou výškou  4374 m zároveň i nejvyšším vrcholem Mongolska, jemuž náleží východní svahy, naopak svahy západní leží na území Číny. Dalšími čtyřmi významnými horami masivu Tavan Bogdo-uul jsou Nairamdal orgil, Bürged Uul, Naran Uul a Ölgii Uul. Ledovce pokrývající masiv jsou největší na Altaji – ve vysokých polohách zde leží 35 ledovců o celkové rozloze asi 150 km². Největšími jsou ledovce Potaninův (délka 19 km, plocha 56,5 km²) a Prževalského (10,8 km, 30 km²). Voda z nich odtávající je odváděna do řek Katuň, Hovd gol (Kobdo) a Irtyš. Masivem prochází linie oddělující úmoří Severního ledového oceánu od oblasti mongolských bezodtokových pánví. Tvořen je z metamorfovaných břidlic a žul.

Mongolský Altaj - čínská část
Mongolský Altaj na čínském území

Jihovýchodně od uzlu Tavan Bogdo-uul se podél mongolsko-čínské hranice až do pouště Gobi rozkládá horský systém Mongolský Altaj (Mongol Altajn nuruu). Skládá se z několika paralelních hřbetů o celkové šířce 150 až 300 km a délce přibližně 1000 km, oddělených podélnými tektonickými údolími. Jejich horní partie mají převážně charakter náhorní plošiny, přesto některé vystupují nad 4000 m n. m. Zhruba uprostřed pohoří, asi 105 km jihojihozápadně od jezera Har-Us, leží jeho nejvyšší hora Monch Chajrchan (Mönh Hayrhan uul, 4362 m). Dalšími význačnými vrcholy jsou Cast uul (4208 m), Sutaj uul (4090 m), Sayr uul (3984 m), Cengel Chajrchan uul (3943 m) a Under Chajrchan uul (3914 m), některé vysoké masivy leží poměrně izolovaně od hlavního pásma, např. Charchiraa uul (4037 m), Türgen uul (3965 m), Žargalant Hayrhan uul (3797 m) či Adž Bogd uul (3802 m).

Gurvan Sajchan
Soutěska Jolyn am

Jihozápadně od jezera Booncagaan (Böön Cagaan nuur) začíná Gobijský Altaj (Gov' Altajn nuruu), řetěz horských hřbetů a masivů, navzájem oddělených suchými údolími a kotlinami, které se táhnou na jihovýchod v délce přes 500 km a šířce do 130 km téměř až k mongolsko-čínské hranici. Převládají výšky 1500–2500 m, nejvyšší je severozápadní část pohoří, která vystupuje nad 3500 m (hřbet Ich Bogdo nuruu s vrcholem Tergun Bogd, 3957 m), směrem na jihovýchod však výška postupně klesá na 1500–1700 m. Nejpůvabnější část Gobijského Altaje, pohoří Gurvan-Sajchan, dnes chrání stejnojmenný národní park. Pohoří vyznačující se rozeklanými horami, skalami a soutěskami, z jehož nejvyšších vrcholů lze za dobré viditelnosti dohlédnout 200–300 km do Gobi, tvoří tři hlavní části – západní (2511 m), střední (2824 m) a východní (Tachilgat, 2846 m). Oblíbeným místem východního Gurvan-Sajchanu je soutěska Jolyn am (Orlosupí soutěska), obklopená strmými skalami vysokými přes 600 m, v nejužší části celoročně s vrstvou ledu.

Pohoří Mongolský a Gobijský Altaj byla formována zejména při prvohorním hercynském vrásnění, v severozápadní části Mongolského Altaje se projevilo již vrásnění kaledonské. Výsledkem dlouhého období denudace, kdy byly staré vrásné systémy sníženy a zarovnány, jsou četné široké hřbety. Do podoby nejvyšších poloh se promítlo třetihorní alpínské vrásnění. Mongolský Altaj je tvořen zejména z prvohorních krystalických břidlic, porfyrů, porfyritů a žul, v případě Gobijského Altaje jde o žuly, pískovce a vápence. Oblast Gobijského Altaje se vyznačuje silnou seismicitou.

Hovd gol
Řeka Hovd gol

Klima obou horských pásem má výrazně kontinentální charakter. Podnebné podmínky severozápadní části Mongolského Altaje jsou obdobné jako v přilehlé oblasti Altaje Ruského. Roční srážkové úhrny se zde pohybují většinou okolo 100–150 mm, směrem na jih se dále snižují, Gobijský Altaj již lze označit za suchý, ale mohou se vyskytnout i občasné prudké deště. Více srážek spadne v nejvyšších partiích obou pohoří.

Jihozápadní svahy Mongolského Altaje odvodňuje řeka Ertix He (s hlavním přítokem Burqin), na území Kazachstánu se jako Kara Ertis (Černý Irtyš) vlévá do jezera Zajsan (Zaisan köli), aby nakonec v Západosibiřské rovině své vody jako mohutná řeka Irtyš odevzdala Obu. Přes jezera Har-Us nuur a Har nuur přivádí řeka Hovd gol vodu ze severovýchodních svahů Mongolského Altaje do bezodtokového slaného jezera Döröö nuur. V pohoří se nalézá řada menších jezer, nezřídka velmi malebných, např. Dajan nuur, Hurgan nuur, Hoton nuur, Tolbo nuur či Tal nuur. Vyschlá řečiště v Gobijském Altaji občasné prudké deště přemění nakrátko v rozbouřené toky. Rostlinný pokryv je však chudý, a proto voda rychle odteče a v poušti se odpaří. V nejvyšších partiích Mongolského Altaje leží menší ledovce, většinou karové a visuté, a sněhová pole. Na výrazně větší ledovce však narazíme v masivu Tavan Bogdo-uul.

Jezero Hoton
Jezero Hoton

Rostlinstvo Mongolského Altaje sice nedosahuje druhové bohatosti Altaje Ruského, ale jiné klimatické podmínky umožňují výskyt řady odlišných typů. Jihozápadní svahy mají více srážek než svahy severovýchodní, a proto jsou na nich vyvinuty lesní a luční porosty (převládají smrky, modříny a limby), níže střídané stepmi, výše alpínskými loukami. Na severovýchodních svazích dominují stepi a polopouště, v mezihorských pánvích polopouště. Gobijský Altaj je ještě sušší, ve vyšších polohách a soutěskách se však vláha drží. Níže má rostlinstvo pouštní charakter, výše stepní. Z živočichů jsou hojní hlodavci – křeček, myšivka, sysel a burunduk, druhově bohaté je ptactvo, v lesích žije jelen maral a srnec. Vzácně se naopak vyskytují leopard sněžný, medvěd, rys, vlk a ovce argali altajský.

Zdejší obyvatelé, buddhisté (lámaismus), se živí hlavně pastevectvím, rozšířený je i lov. Pokračováním Čujského traktu na mongolském území je silnice vedoucí přes Cagaannuur do střediska ajmaku Bajan-Ölgij, města Ölgij (cca 30 000 obyv.), a dále k jihovýchodu. Jezerní kotlina ležící mezi Altajem a Changajem je vhodným východištěm pro poznávání různých částí pohoří.

 

© Globinfo – Milan Konšel, Postupice 2011

Domovská stránka

fullbanner
                                 Copyright © 2011, Globinfo - Milan Konšel                                       O Poznáváme Svět                                       Kontakt                                       Reklama