Bajkal

озеро Байкал [ozjero] /rus/, Baikar Co /bod/, Bajgal nuur [núr] /bua, mon/, Baikalsee [bajkal zé] /deu/, Lake Baikal [lejk bejkl] /eng/, Baikaljärvi /fin/, Lac Baikal [lak] /fra/, Baikalmeer [baikalmér] /nld/, Bajkalsko jezero /slv/, Baykal Koli [bajkal] /uig/, Beijia’er (Pej-ťia-er) /zho/

Základní informace

Stát: Rusko (Burjatská republika a Irkutská oblast)

Rozloha: 31 722 km²

Objem: 23 615,39 km³

Maximální hloubka: 1642 m

Průměrná hloubka: 744,4 m

Délka pobřeží: 2000 km

Plocha povodí: 570 000 km²

Retenční čas: 356 roků

Nadmořská výška: 455,5 m n. m.

Zeměpisné souřadnice: 53° 17' 47" s. š., 108° 1' 51" v. d.

Vzdálenost do Prahy: 5863 km

Vzdálenost do Moskvy: 4211 km

Klimatické údaje pro město Irkutsk

Rozsáhlé a pozoruhodné jezero Bajkal leží v asijské části Ruska na jihu východní Sibiře mezi Irkutskou oblastí a Burjatskou republikou, na jejímž teritoriu se nalézá 60 % břehové linie. Jezero, jehož tvar připomíná půlměsíc otevřený k severozápadu, se táhne od severovýchodu k jihozápadu v délce 666 km a dosahuje maximální šířky 80 km. Rozlohou 31 722 km² (bez ostrovů) je šestým největším jezerem na světě. Nejen místní obyvatelé ale i mnozí další v Rusku jej tradičně nazývají mořem. Bajkal se honosí titulem nejhlubšího jezera naší planety – v roce 1983 byla naměřena asi 22 km východně od ostrova Olchon (53° 14' 59" s. š., 108° 05' 11" v. d.) hloubka 1642 m. Při průměrné nadmořské výšce hladiny 455,5 m zasahuje dno jezera až 1186,5 m pod hladinu moře, což z Bajkalu dělá nejhlubší kryptodepresi na Zemi. Dokonce i svou průměrnou hloubkou 744,4 m překonává maximální hodnoty řady jinak velmi hlubokých jezer. Objemem vody 23 615,39 km³ se Bajkal ve světě řadí na druhé místo za Kaspické moře, které však obsahuje slanou vodu. Z toho vyplývá další prvenství Bajkalu jakožto největšího rezervoáru sladké vody na Zemi – zadržuje okolo 19 % světových zásob sladké vody (všechna sladkovodní jezera na Zemi obsahují cca 123 000 km³ vody).

Původ jezera Bajkal je i dnes předmětem akademických debat. Stáří jezera je nejčastěji kladeno do doby před 25–35 miliony lety. To je samo o sobě dalším unikátem, protože většina jezer, zejména ledovcového původu, existuje díky postupnému ukládání sedimentů na dně v průměru pouze 10–15 000 let. Dnešní podoba jezera pochází z období konce pliocénu a počátku pleistocénu, kdy velké zdvihy na jihu sibiřské platformy vedly k poklesům dna bajkalských depresí. Tektonické síly, které daly vzniknout zdejšímu reliéfu, neustávají ve své činnosti – i v současnosti dochází k prohlubování pánve Bajkalu a ke zvyšování okolních horstev, to vše doprovázené řadou menších i větších zemětřesení.

Jezero Bajkal je součástí tzv. bajkalské riftové zóny, táhnoucí se dále přes Stanovoje nagorje až po Stanovoj chrebet. Je obklopeno od východu i západu souvislým paralelním pásmem horských hřbetů a kotlin označovaných jako Přibajkalí (Pribajkalje). Nad severní část západního břehu ostře vystupuje Bajkalský hřbet (hora Čerského, 2572 m), na který jižně navazuje nižší Primorský hřbet (1728 m). Východní břeh Bajkalu lemují mnohem širší horská pásma. Severně od poloostrova Svatý Nos se podél břehu táhne výrazný Barguzinský hřbet (2840 m), jižně od řeky Turka směrem k jihozápadu pokračuje hřbet Ulan-Burgasy (2049 m), na nějž za řekou Selengou navazuje pohoří Chamar-Daban (2396 m).

Samotné jezero Bajkal leží v rozsáhlé kotlině tvořené třemi samostatnými depresemi. Jižní depresi (max. hloubka 1461 m) sahající od jižního cípu jezera až k ústí Selengy odděluje od střední a nejhlubší deprese (max. hloubka 1642 m) Selengský hřbet. Střední deprese se táhne až po poloostrov Svatý Nos, kde ji Akademický hřbet odděluje od deprese severní, sice rozsáhlé, ale znatelně mělčí (max. hloubka 904 m). Akademický hřbet se v délce asi 100 km rozprostírá mezi ostrovem Olchon a ostrovy Uškanij, které jsou jeho nejvyšší částí (hřbet vystupuje až 1848 m nade dno jezera). Kotlina Bajkalu se vyznačuje nesouměrností příčného řezu. Velká prudkost pobřežních a podvodních svahů na západním břehu je v kontrastu s mírnějšími východními břehy s nevelkými plochami mělčin. Pobřežní části s hloubkou do 50 m tvoří pouze okolo 8 % rozlohy dna. Mocnost usazenin na dně Bajkalu dosahuje přibližně 6000 metrů a podle gravimetrických měření jsou pode dnem jezera skryty hory vysoké přes 7000 metrů.

Nad hladinu Bajkalu vystupuje 27 ostrovů a ostrůvků (z toho 22 stálých a 5 periodicky zaplavovaných). Jednoznačně největším je ostrov Olchon (730 km²) ležící poblíž západního břehu zhruba ve středu jezera. U poloostrova Svatý Nos se nacházejí čtyři skalnaté ostrůvky – ostrovy Uškanij (největší Velký Uškanij, 9,4 km²), na nichž žijí vzácní bajkalští tuleni. Za zmínku stojí i ostrov Jarki, táhnoucí se v délce 20 km a šířce od 20 do 100 metrů téměř podél celého severního pobřeží jezera. Břehová linie Bajkalu je poměrně hladká – vystupuje z ní zejména již zmíněný hornatý poloostrov Svatý Nos (1877 m) se zálivy Barguzinským a Čivyrkujským a delta Selengy se zálivem Proval.

Voda jezera Bajkal obsahuje velmi málo rozpuštěných a rozptýlených minerálních látek, zanedbatelně málo organických nečistot a hodně kyslíku. Lze ji označit jako studenou, neboť teplota povrchových vrstev dokonce ani v létě nepřevyšuje 8–9 °C, pouze v izolovaných a mělčích zálivech dosahuje 15 °C. Sezónní kolísání teploty se projevuje do hloubky 250 až 300 m. V létě roku 1986 dosáhla teplota povrchové vodní vrstvy v severní části Bajkalu rekordních hodnot 22–23 °C. V hlubinách je teplota stálá a pohybuje se okolo 4 °C. Při dně v místech velkých hloubek byl zaznamenán nárůst teploty vody v důsledku ohřevu vnitřním teplem Země. Voda v jezeře je většinou natolik průzračná, že i v hloubce kolem 40 metrů lze rozpoznat jednotlivé kameny. V tuto dobu se Bajkal jeví jako modrý. V důsledku zvýšeného výskytu rostlinných a živočišných organismů se v létě a na podzim průzračnost vody snižuje na 8–10 m a její barva se mění na modrozelenou a zelenou. Nejčistší a nejprůzračnější voda Bajkalu obsahuje tak málo minerálních solí (96,7 mg/l), že ji lze používat místo vody destilované. Ve všech vrstvách až do nejhlubších míst je voda bohatá na kyslík (jeho obsah neklesá pod 9 až 10 mg/l).

Led pokrývá Bajkal v průměru od 9. ledna do 4. května. Jezero zamrzá celé s výjimkou 15–20 km dlouhé oblasti při výtoku řeky Angary. Ke konci zimy síla ledu dosahuje cca 1 m (v zálivech 1,5–2 m). Během silných mrazů vznikají trhliny dlouhé 10–30 km a široké 2–3 m, dělící ledový pokryv na samostatné bloky. Díky těmto prasklinám, které se objevují každoročně zhruba ve stejných oblastech, netrpí ryby nedostatkem kyslíku. Vznik prasklin je doprovázen hlasitými zvuky, připomínajícími dunění hromu nebo výstřely z pušek. V zimě je možné na březích jezera pozorovat ledové jeskyně.

Bajkal napájí 336 stálých řek, říček a potoků. Pokud se započítají i kratičké a nestálé potůčky, stoupne celkový počet přítoků na 544 (324 z břehu východního a 220 z břehu západního). Nejvíce vody do jezera od východu přivádí řeka Selenga (asi polovinu veškeré říční vody). Velkými přítoky jsou i Barguzin (480 km) z východu a Horní Angara (Verchnaja Angara, 438 km) ze severu. Dalšími důležitými východními přítoky jsou Tompuda, Kabanja, Bolšaja, Turka, Sněžnaja, Chara Murin a Utulik. Ze západních přítoků je nutné zmínit řeky Rel', Tyja, Sarma, Anga Buguldějka a Goloústnaja. Vodu z jezera odvádí jediný výtok, kterým je všeobecně známá řeka Angara, mající již na počátku sedmkrát větší průtok než Labe v ústí do moře. Jen kousek od západního břehu Bajkalu pramení sibiřský veletok Lena. V horách Přibajkalí je známo 35 teplých a horkých minerálních pramenů (např. Kotelnikovský, Frolicha, Gorjačinský, prameny v Hadí zátoce).

Základní parametry vodní bilance jezera vypadají následovně: přítoky říčních vod (58,24 km³), srážky dopadající na hladinu (9,26 km³), odtok Angarou (60,07 km³) a odpařování (9,45 km³). Rozdíl připadá na přítok podzemních vod. Hladina Bajkalu dosahuje své nejvyšší úrovně v srpnu a září, nejnižší úrovně naopak v březnu a dubnu. Průměrná roční hodnota kolísání hladiny je 0,8 m, stejný ukazatel pro období sta let činí 3 m. Výstavba Irkutské přehrady se projevila zvýšením průměrné dlouhodobé úrovně hladiny jezera přibližně o 1 m.

Bajkal leží v oblasti s výrazně kontinentálním klimatem. V samotné jezerní kotlině a na přilehlých svazích však panují mnohem mírnější podnebné podmínky než za předělem horských hřbetů, kde se teploty pohybují v širokém rozmezí od –45 °C do +35 °C. V důsledku velké tepelné kapacity vodní masy, která se pomalu ohřívá i zchlazuje, se snižují velké teplotní rozdíly jak mezi létem a zimou, tak mezi dnem a nocí. Rovněž množství srážek je vyšší – zatímco v okolních kotlinách roční srážkový úhrn klesá na 150–300 mm, ve střední a severní oblasti jezera činí 200 až 350 mm (v centrální části ostrova Olchon pouze 145 mm), na jihu 500 až 900 mm a na horských svazích orientovaných k jezeru více než 1000 mm. Na Bajkalu a v jeho přilehlém okolí jsou v průměru léta chladná a deštivá a zimy bohaté na sníh a s relativně mírnými mrazy. Průměrná teplota vzduchu v lednu a únoru je –19  °C, v srpnu 11 °C. Jsou zde registrovány vysoké hodnoty doby trvání slunečního svitu, která např. v obci Bolšoje Goloustnoje činí až 2524 hodin/rok, což je více než u černomořských letovisek.

Oblast se vyznačuje složitým systémem větrů, který je formován pod vlivem všeobecné cirkulace atmosféry, horských hřebenů lemujících kotlinu a teplotních rozdílů vzduchových hmot nad hladinou jezera a nad souší. Protažený tvar kotliny ve směru severovýchod-jihozápad určuje směr čtyř hlavních bajkalských větrů – podélnými jsou verchovik (vane převážně od severovýchodu; jeho severní složka, přicházející z údolí Verchnej Angary, se nazývá angara, východní složka, zvaná barguzin, se šíří ze stejnojmenného údolí) a kultuk (od jihozápadu až jihu, z údolí řeky Irkut), příčnými gornaja (nejsilnější vitr oblasti vanoucí převážně od severozápadu a vznikající při přechodu chladných vzdušných mas přes hřbety Primorský a Bajkalský; nejznámějším a nejrychlejším druhem tohoto větru je sarma (do 40 m/s) – přichází z údolí stejnojmenné řeky, v poryvech dosahuje rychlosti uragánu (60 m/s) a na jezeře vyvolává až šestimetrové vlny) a jižní a jihovýchodní šelonnik. Konvektivní a turbulentní mísení se dotýká horní vrstvy vody až do hloubky 250 m, hlouběji slábne. V létě vanoucí větry unášejí povrchovou vrstvu teplé vody k protilehlému břehu a v důsledku toho dochází k vzestupu hlubinné chladné vody u břehů, od kterých fouká vítr.

V Bajkalu žije 2630 druhů a variet rostlin a živočichů, z nichž 2/3 jsou endemické. Toto bohatství a rozmanitost života je umožněno zejména vysokým obsahem kyslíku v jezerní vodě bez ohledu na hloubku. Z řas jsou velmi rozšířené rozsivky, z jednobuněčných živočichů zaujme asi 300 druhů infuzorií, vyskytuje se i mnoho různých druhů červů, měkkýšů, korýšů (blešivci) a jiných. Z padesáti druhů ryb jsou nejvýznamnější lososovité (bajkalský omul, lipan, síh, hlavatka sibiřská), největší rybou je jeseter, dlouhý až 180 cm a vážící 100–120 kg, a za rybu nejzajímavější je považována průzračná živorodá golomjanka, jejíž tělo obsahuje až 30 % tuku. Dále se zde objevuje mník, štika, hlubinná vranka aj. Ze savců žije v jezeře bajkalský tuleň, zde zvaný něrpa. Rozsáhlá vodní plocha přitahuje rozmanité ptactvo – celkem se tu vyskytuje 236 ptačích druhů, z toho 29 druhů vodního ptactva (např. řada druhů kachen, racek, volavka popelavá, potáplice severní, husa, labuť). Bajkal je jedinečný mezi jezery tím, že zde ve velkých hloubkách rostou sladkovodní houby. Mezi obyvatele přibajkalské tajgy patří medvěd hnědý, sobol, lasice hranostaj, lasice kolčava, kolonok, jezevec lesní, rosomák, burunduk a několik druhů orlů.

Typickým porostem Přibajkalí je tajga. Nižší polohy zaujímá hlavně borovice a modřín daurský, vyšší smrk, jedle, limba a zakrslá borovice, které ještě výše střídají subalpské a alpské louky a horská tundra. Na jihu a v údolích řek se vyskytují břízy a osiky. Ozdobou zdejšího rostlinstva je sedm druhů pěnišníků, mezi nimiž převládá fialový pěnišník daurský. Roste tu i řada druhů, jejichž plody a listy jsou využívány v místních domácnostech – maliny, borůvky, brusinky, klikva, střemcha, česnek hadí, rakytník a další.

U nejzápadnějšího výběžku Bajkalu leží město Sljudjanka (18 885 obyv.) a městečko Kultuk, na severním břehu jižní části jezera, při výtoku Angary, jsou situovány vesnice Listvjanka (1757 obyv.) a Bajkal, na břehu protilehlém se nachází Bajkalsk (14 416 obyv.), Vydrino, Tanchoj a Babuškin. Na severozápadním pobřeží ostrova Olchon leží vesnice Chužir, u jižní paty poloostrova Svatý Nos při ústí řeky Barguzin se nalézá Usť-Barguzin (7062 obyv.) a důležitými městy situovanými při severním břehu jezera jsou Severobajkalsk (25 465 obyv.) a Nižněangarsk. Většina výše uvedených sídel disponuje vlastním přístavem.

Mezi hlavní hospodářské činnosti provozované na Bajkalu a v jeho okolí patří rybolov a zpracování ryb, těžba dřeva a jeho zpracování, stavba lodí, výroba stavebních hmot a stavebnictví. Postupně se rozvíjí i oblast cestovního ruchu. Ve městě Bajkalsk sídlí kontroverzní závod na výrobu celulózy a papíru. Na jezeře je rozvinutá lodní doprava a splavování dřeva. Osobní a nákladní lodě se obvykle pohybují po Bajkalu od června do září (výzkumné lodě od května do začátku ledna). Pro spojení oblasti kolem Bajkalu s ostatními částmi Ruska má klíčový význam železnice. Podél jižního a části jihovýchodního břehu jezera vede Transsibiřská magistrála, nejdelší železniční trať na světě a hlavní dopravní tepna Ruska, na severu se jezera v krátkém úseku mezi Severobajkalskem a Nižněangarskem dotýká Bajkalsko-amurská magistrála (BAM). Spojení mezi Sljudjankou a vesnicí Bajkal zajišťuje Krugobajkalskaja železnaja doroga (Krugobajkalka), historická železniční trať, která vede podél části severního břehu Bajkalu. Na trati i kolem ní se vyskytuje řada památek a zajímavostí inženýrsko-technických (tunely, galerie, mosty, viadukty a podpěrné stěny), lidové architektury, historických a přírodních.V nedalekém Irkutsku funguje mezinárodní letiště, pravidelné letecké spojení severní oblasti s Ulan-Ude a Irkutskem zajišťuje letiště v Nižněangarsku.

Poprvé je Bajkal písemně zmíněn v čínských pramenech z roku 110 př. n. l. (jako Bejchaj). V 6. až 8. století se na březích jezera rozvinula tzv. kurumčinská kultura, vytlačená mongolsky mluvícími kmeny během 10.–12. století. Do 12.–13. století Přibajkalí obýval národ Bargutů, nahrazený mongolskými Burjaty, kteří nejprve osídlili západní břeh a poté Zabajkalí. První informace o Bajkalu v ruských pramenech pocházejí z let 1640–41. První ruský oddíl kozáků, vedený Kurbatem Ivanovem, dosáhl Bajkalu v oblasti Malého moře roku 1643. První vědecký popis Bajkalu pochází od D. G. Messeršmidta z let 1723–27. Expedice vedená akademikem Pallasem popisuje rybku golomjanku a bajkalského tuleně (1771–72). V roce 1773 sestavuje Alexej Puškarjov podrobnou mapu Bajkalu. Roku 1844 na jezero vypluly první parníky. Významnou roli ve výzkumu Bajkalu sehrálo založení Východosibiřského oddělení Ruského geografického ústavu (1851), které stálo v čele studia Sibiře a Přibajkalí. Známé jsou i práce B. Dybovského, I. Čerského, V. Godlevského a A. Čekanovského ze šedesátých let 19. století. Během silného zemětřesení došlo roku 1862 v severní části delty Selengy k poklesu souše o ploše 200 km² a ke vzniku zálivu Proval. V letech 1896 až 1902 sestavila hydrografická expedice pod vedením F. K. Driženka Atlas jezera Bajkal (31 listů). První chráněnou přírodní oblastí Přibajkalí se stala roku 1916 Barguzinská rezervace. V roce 1925 byla založena limnologická stanice v obci Marituj a roku 1961 byl na jejím základě v obci Listvjanka vytvořen Limnologický institut AV SSSR.

Původ současného názvu jezera není přesně stanoven. Nejčastěji jsou uváděny jako jeho zdroj tyto verze: Bajgal (jakutština – velká hluboká voda), Baj-Kul' (turkické jazyky – bohaté jezero), Bajgaal-Dalaj (mongolština – bohatý oheň) a Bej-Chaj (čínština – severní moře). První ruští průzkumníci Sibiře používali pro Bajkal evencký název Lamu (moře). Od druhé poloviny 17. století Rusové přebírají burjatské pojmenování Bajgaal, přičemž ale nahrazují burjatské „g“ ruským „k“.

Zeměpisné a turistické zajímavosti

Bajkal je přírodním klenotem celosvětového významu a není proto překvapením, že byl v roce 1996 zařazen na seznam přírodních památek světového dědictví UNESCO. Nejcennější partie Bajkalu a jeho okolí jsou chráněny v rámci Přibajkalského národního parku a Bajkalsko-lenské rezervace na západním břehu a Zabajkalského národního parku a Barguzinské rezervace na východním břehu.

Irkutsk (587 200 obyv.): administrativní, hospodářské, dopravní a kulturní středisko Irkutské oblasti, ležící 53 km severozápadně od Bajkalu při ústí řeky Irkut do Angary. V prostoru dnešního Irkutska bylo zřízeno roku 1651 kozácké zimoviště. Samotný vznik města je spojen se založením prvního irkutského obranného opevnění (tzv. ostrogu), k němuž došlo pod vedením Jakova Pochabova roku 1661. Roku 1670 byla na místě opevnění postavena plnohodnotná pevnost se čtyřmi věžemi a obrannými příkopy. Oficiálně se Irkutsk stal městem v roce 1686 a již brzy po svém založení představoval velmi důležitý bod na obchodní trase do Mongolska a Číny. Od roku 1764 je gubernským městem. Během carské vlády byl Irkutsk, stejně jako celá Irkutská oblast, místem kam byli posíláni političtí vyhnanci (např. po roce 1825 sem byli posíláni děkabristé a jejich sympatizanti za svou vzpouru proti caru Mikuláši I.). Kolem poloviny 19. století se zde objevila průmyslová výroba. Za sovětské éry se Irkutsk stal průmyslovým a kulturním střediskem východní Sibiře. Dvacáté století bylo rovněž obdobím prudkého nárůstu počtu obyvatel města – zatímco v roce 1900 zde žilo 49 100 obyv., tak roku 1994 to bylo již 632 200 obyv. Ze současných 587 200 obyvatel tvoří 87 % Rusové, 3 % Ukrajinci, 2 % Burjaté a 1 % Tataři. V Irkutsku a Irkutské oblasti existuje jedna z největších komunit Poláků, Němců a Bělorusů z celého Ruska. Energetické potřeby města a jeho okolí pokrývá Irkutská hydroelektrárna (662,4 MW) a Novo-Irkutská tepelná elektrárna (520 MW). Průmyslová odvětví jsou zastoupena výrobou dopravních prostředků a zařízení, metalurgickou výrobou a těžkým strojírenstvím, potravinářstvím, elektrotechnickou výrobou, produkcí stavebních hmot a stavebnictvím. Velký význam pro Irkutsk má jeho poloha na Transsibiřské magistrále. Místní mezinárodní letiště, jedno z největších na východě Ruska, umožňuje letecké spojení s řadou nejen ruských, ale i asijských měst. Irkutsk je sídlem řady univerzit a vysokých škol, působí zde i několik institutů a organizací Sibiřského oddělení Ruské akademie věd. Kulturní vyžití nabízí mnoho divadel, kin, muzeí a zoopark. Z církevních památek se dochovaly Spasský kostel (založen 1706), chrám zjevení Páně (založen 1718) a Znameňský klášter (založený 1689). Za zmínku stojí i památníky cara Alexandra III., maršála Žukova a V. I. Lenina.

Irkutská nádrž: vodní nádrž v Irkutské oblasti vzniklá v důsledku stavby přehradní hráze Irkutské hydroelektrárny na řece Angara (1950–58). Nádrž zatopila údolí Angary mezi hrází a Bajkalským jezerem, jehož hladina se následně zvedla o 1,46 metru (nyní jde o jeden metr). Její napouštění trvalo celých sedm let. Parametry nádrže: rozloha 154 km², délka 55 km, šířka 7 km, délka břehu 276 km a maximální hloubka 35 m. Na břehu se nalézají rekreační zařízení, zotavovny a sportovní základny. Irkutská hydroelektrárna je prvním stupněm mohutné Angarské hydroenergetické kaskády. Disponuje instalovaným výkonem 662,4 MW, její hráz je dlouhá 2500 m a vysoká 44 m.

Angara: řeka v asijské části Ruska protékající východní Sibiří územím Irkutské oblasti a Krasnojarského kraje, největší pravostranný přítok Jeniseje a jediný výtok z Bajkalského jezera. Délka Angary od výtoku z Bajkalu činí 1779 km, plocha povodí je 468 000 km² (při započítání povodí jezera Bajkal 1 040 000 km²) a průměrný průtok v ústí se pohybuje okolo 4530 m³/s. Po výtoku z Bajkalu, kde dosahuje průměrného průtoku 1855 m³/s a šířky cca 940 m, teče Angara nejprve k severozápadu, poté směřuje k severu a pod Usť-Ilimskem se velkým obloukem stáčí na západ a nedaleko města Lesosibirsk ústí do Jeniseje. V horním úseku má prudký sklon a kamenité řečiště, prahy a katarakty středního toku zmizely pod vodou Bratské nádrže, dolní tok je klidnější, i když místy vystupují prahy. Mezi Irkutskou a Bratskou nádrží je koryto široké 1,5–2 km. Angara je zásobena vodou z Bajkalu, ze sněhu a dešťů. Jezero a vodní nádrže zajišťují poměrně rovnoměrný vodní režim a zabraňují jarním záplavám nad ústím Ilimu. Na dolním toku řeka zamrzá koncem října, v Bratské nádrži v listopadu až prosinci, rozmrzá v polovině května. V úsecích prudkého spádu se netvoří na hladině souvislý led, ale vznikají ledové bariéry. Angara je bohatá na ryby. Vzhledem k existenci velkých přehrad je nesouvisle splavná. Hlavními přítoky zprava jsou Ilim a Čadobec, zleva Irkut, Oka, Ija a Tasejeva. Důležitými sídly situovanými na březích Angary jsou Irkutsk, Angarsk, Bratsk, Usť-Ilimsk, Usolje-Sibirskoje, Svirsk, Kodinsk, Meget a Balagansk. Prudkým spádem a vysokými skalnatými břehy byla Angara předurčena k výstavbě velkých vodních nádrží. Ve směru od výtoku z Bajkalu na ní byly zbudovány: výše uvedená Irkutská vodní nádrž, Bratská vodní nádrž (plocha až 5470 km², instalovaný výkon 4515 MW, vystavěna v letech 1954–67) a Usť-Ilimská vodní nádrž (plocha 1833 km², instalovaný výkon 3840 MW, vystavěna v letech 1963–80). Tyto nádrže a jejich hydroelektrárny vytváří tzv. Angarskou hydroelektrárenskou kaskádu. V roce 2014 by měla být dokončena její další součást – Bogučanská hydroelektrárna (plocha nádrže 2326 km², instalovaný výkon 3000 MW, výstavba v letech 1980–2014). Elektrická energie produkovaná těmito obřími hydroelektrárnami se využívá hlavně na výrobu hliníku, celulózy a papíru.

Selenga: řeka protékající Mongolskem a Ruskem (Burjatská republika), ústící z jihovýchodu do Bajkalského jezera. Od pramene zdrojnice Iderin gol má délku 1476 km (z toho 409 km na území Ruska). Plocha povodí činí 447 000 km², průměrný roční průtok 127 km od ústí dosahuje 935 m³/s (poblíž mongolsko-ruské hranice 310 m³/s). Selenga vzniká soutokem řek Iderin golu a Delger mörönu v severní části Mongolska, na jehož území teče širokým údolím (do 20 km) v nestálém, písčitém a štěrkovém korytě. Na území Ruska se charakter řeky mění, typické je střídání širokých a úzkých úseků údolí. V rozšířených místech tvoří nestálé koryto a mrtvá ramena, břehy jsou nízké. Pod městem Ulan-Ude se Selenga v délce 40 km prořezává přes hřbet Chamar-Daban, teče v korytě mezi vysokými břehy, přibližně 120 km od ústí se údolí opět rozšiřuje na 2 km. Pod obcí Kabansk začíná rozsáhlá delta o rozloze asi 680 km², s mnoha mělčinami, rameny a ostrovy. Selenga je největší řekou, která se do Bajkalu vlévá – přivádí do něj přibližně polovinu celkového říčního přítoku. Jejími hlavními přítoky na území Mongolska jsou zprava Orchon gol a Chanuj gol, zleva Egin gol, na území Ruska mezi významné pravé přítoky náleží Čikoj, Chilok a Uda, mezi levé Džida a Temnik. Voda v Selenze pochází z dešťových srážek. Jarní povodně nejsou výrazné, deště ale způsobují časté velké letní povodně, největší v červenci a srpnu. V září již hladina klesá, v některých letech přicházejí menší podzimní povodně. Nejnižší stav vody je v zimě. Z celkového ročního odtoku 30 km³ vody připadá větší část na léto. Řeka zamrzá v první polovině listopadu a rozmrzá koncem dubna. Na mongolském území je pro říční lodě splavná v délce 470 km, v Rusku po celém toku. Důležitými městy ležícími na břehu Selengy jsou Süchbátar (Mongolsko), hlavní město Burjatské republiky Ulan-Ude a Selenginsk (Rusko).

Oľchon: největší ostrov Bajkalu (730 km²), leží ve střední části jezera, při jeho západním břehu, od něhož je oddělen průlivy Maloje More a Oľchonskije Vorota. Dosahuje délky 71 km, šířky 12 km a maximální výšky 1274 m n. m. (gora Žima). Nedaleko od východního břehu ostrova se nalézá nejhlubší místo Bajkalského jezera. Oľchon je tvořený hlavně žulami a rulami. Na severu ho pokrývá smrková tajga, na jihu se rozprostírají louky. Obyvatelstvo tvoří Rusové a Burjaté, živící se zejména rybolovem, ale rozvíjí se zde i cestovní ruch. Hlavními dvěma sídly jsou Chužir a Charancy.

 

© Globinfo – Milan Konšel, Postupice 2011

Domovská stránka

                                 Copyright © 2011, Globinfo - Milan Konšel                                       O Poznáváme Svět                                       Kontakt                                       Reklama