Lanzarote [lansarote]

остров Лансароте /rus/

Základní informace

Stát: Španělsko

Autonomní společenství: Kanárské ostrovy

Provincie: Las Palmas

Rozloha: 845,94 km²

Nadmořská výška: 0–670 m n. m. (střední nadmořská výška činí 174 m n. m.)

Počet obyvatel: 141 938 (2009)

Hustota zalidnění: 168 obyv. na km²

Časové pásmo: UTC+0/UTC Z (Zulu), GMT (Greenwich Mean Time – Greenwichský střední čas), WET (Western European Time – Západoevropský čas)

Zeměpisné souřadnice: 29° 1' 17" s. š., 13° 37' 28" z. d.

Poloha: Atlantský oceán

Souostroví: Kanárské ostrovy

Vzdálenost do Prahy: 3289 km

Vzdálenost do Madridu: 1523 km

Klimatické údaje pro město Arrecife

Lanzarote, rozlohou čtvrtý největší ostrov Kanárských ostrovů (po Tenerife, Fuerteventuře a Gran Canarii), leží v severovýchodním rohu souostroví, v Atlantském oceánu, asi 127 km od jižního pobřeží Maroka. Politicky náleží Španělsku, přičemž je součástí Autonomního společenství Kanárské ostrovy (Comunidad Autónoma de Canarias) a provincie Las Palmas. Společně s celým souostrovím patří do skupiny tzv. „nejvzdálenějších regionů“ Evropské unie. V roce 2009 zde žilo 141 938 obyvatel – počtem obyvatel se Lanzarote řadí v rámci Kanárských ostrovů na třetí místo za Tenerife a Gran Canarii. Administrativně je ostrov rozdělen do sedmi obcí (municipios) – Arrecife, Haría, San Bartolomé, Teguise, Tías, Tinajo a Yaiza. Hlavní město Arrecife s 58 156 obyvateli (2010) leží uprostřed východního pobřeží. Dnešní jméno ostrova je památkou na janovského kupce a mořeplavce jménem Lanzerotto (též Lancelotto) Malocello, který roku 1312 přistál na Lanzarote a zůstal tam po téměř dvě desetiletí.

Ostrov Lanzarote o rozloze 846 km², délce 58 km a šířce pohybující se mezi 6–21 km obsahuje největší koncentraci mladého vulkanismu na Kanárských ostrovech. Podle dnes nejčastěji přijímané teorie byl základem pro jeho vznik reziduální magmatický materiál svrchního zemského pláště dostávající se na povrch výstupovými cestami, které souvisely s horkou skvrnou Kanárských ostrovů. Povrchový vulkanismus se na Lanzarote poprvé objevil před zhruba 15,5 mil. let. Pozůstatkem této nejstarší, miocénní fáze jsou masivy Famara (na severu) a Ajaches (na jihu). V období od miocénu do pleistocénu proběhla nejprve eroze dvou výše uvedených starších formací, aby následně došlo k jejich spojení díky mohutné emisi magmatického materiálu, která dnes zaujímá zejména centrální oblast ostrova. V této době byly Lanzarote a Fuerteventura spojeny. Během pleistocénu a holocénu vznikla řada popelových kuželů a lávových proudů podél trhlin táhnoucích se ve směru SV–JZ. K největší historické erupci na Kanárských ostrovech došlo v letech 1730–36, kdy dlouhodobá vulkanická aktivita na puklině SV–JZ směru dala vzniknout Montañas del Fuego a vytvořila rozsáhlé lávové proudy, které pokryly asi 200 km² a dosáhly až k západnímu pobřeží – jejich čelo se zde táhne v délce 20 km. Společně s úrodnými údolími a mnoha jinými nemovitostmi byly zničeny i vesnice Maretas a Santa Catalina. Mnohem menší lávový proud, jejž vyprodukovala erupce z roku 1824, dosáhl k jihozápadnímu pobřeží.

Povrch ostrova připomínající měsíční krajinu je místem výskytu řady různých vulkanických útvarů. Z velké části je tvořen lávovými poli malpaís, pemzovými poli a oblastmi sopečné strusky (lapilli) a jemného černého popela. Nad nimi se zvedá více než tři sta kráterů, některé výborně dochované, s hloubkou přesahující i 100 m (Monte Corona, Montaña Blanca). Severozápadnímu okraji ostrova dominuje masiv Famara-Guatifay, jehož nejvyšší bod Peñas del Chache (670 m) je zároveň i nejvyšším místem Lanzarote. Směrem k moři masiv dramaticky klesá rozeklanými a strmými útesy Risco de Famara, z nichž se naskýtá jedinečný panoramatický výhled na ostrov La Graciosa. Pouhý kilometr od okraje útesu leží vulkán Monte Corona (609 m), jímž před 21 000 lety vyvržený materiál tvoří rozsáhlá lávová pole Malpaís de la Corona na severovýchodě ostrova. Pod jejich povrchem se nachází unikátní tunelový systém sahající od sopky Monte Corona až k moři, do kterého ústí 64 m pod hladinou. Jeho součástí jsou nejen lávové jeskyně Jameos del Agua a Cueva de los Verdes ale i Túnel de la Atlántida, nejdelší známý sopečný podmořský lávový tunel na světě (přes 1600 m), který je pokračováním podzemních prostor na pevnině. Polopouštní oblast navátého písku mořského původu El Jable odděluje masiv Famara na severu od Montañas del Fuego (Ohňových hor), které zaujímají centrální část Lanzarote. Na jihu ostrova se rozkládají velmi staré sopečné formace Los Ajaches, dnes dosahující výšky okolo 400 m, ale původně přesahující 4000 m (nejvyšším vrcholem je Atalaya de Femés, 607 m).

Klima Lanzarote je definováno jako subtropické s ohledem na výši a průběh teplot a jako suché polopouštní z pohledu množství srážek. V rámci Köppen-Geigerovy klimatické klasifikace je ostrov řazen do horké aridní a pouštní oblasti (BWh). Díky zmírňujícímu vlivu Atlantského oceánu existují poměrně malé rozdíly jak v průměrné teplotě během roku, tak ve výši teploty během dne. Průměrná teplota na úrovni hladiny moře v nejchladnějším měsíci (leden) je 17 °C, průměrná teplota nejteplejšího měsíce (srpen) se pohybuje okolo 24 °C. Nejnižší teploty v zimě jen zřídka klesnou pod 14 °C, letní maximální teploty často překračují 29 °C. Průměrný roční úhrn srážek se pohybuje od 250 mm v masivu Famara po pouhých 50 mm v oblasti Costa del Rubicon (Arrecife – 111,8 mm). Prosinec a leden jsou měsíci s největším množstvím srážek, naopak v červnu, červenci a srpnu téměř neprší. Lanzarote zaznamenává v průměru nejvýše 16 srážkových dnů za celý rok. Suché klima souvisí s blízkostí saharské Afriky, ale především je důsledkem neexistence tzv. orografických srážek, tak hojných na západněji položených ostrovech. Na nízkém povrchu není žádná vysoká překážka, která by donutila pravidelně vanoucí pasátové větry vydat svou vlhkost. Jen v malé míře k tomu dochází v masivech Famara a Los Ajaches. Vedle pasátů zde poměrně často vane horký vítr siroco z oblasti Sahary, místně zvaný calima či tiempo sur, přinášející velké množství prachu a vysoké teploty (v roce 2004 až 46 °C). Lanzarote má nejkonzistentnější klima z celého souostroví, přesto však není klimaticky úplně homogenní. Sever ostrova je větrnější, zamračenější a díky vlhkým pasátům přece jen s větším množstvím srážek. Jižní část se vyznačuje o něco sušším a teplejším podnebím, s až 2500 hodinami slunečního svitu ročně. Ve vyšších polohách centrální části ostrova, mezi 200–300 m n. m. je v lednu znatelně chladněji s průměrnými maximálními teplotami nepřesahujícími 14–15 °C a s minimy do 8 °C, v létě zde nejvyšší průměrné teploty oscilují mezi 22–24 °C, nejnižší se pohybují okolo 15–16 °C. Díky studenému Kanárskému proudu směřujícímu k souostroví ze severu dosahuje teplota moře 18 ºC v zimě a 22 ºC v létě, tudíž znatelně méně než je obecně očekáváno v této zeměpisné šířce.

Lanzarote patří, stejně jako celé Kanárské ostrovy, do skupiny Makaronésie, společně s Kapverdami, Azorami a souostrovím Madeira. A stejně jako na ostatních ostrovech této skupiny se i na Lanzarote vyskytuje řada endemických druhů flóry a fauny. Celkem je zde možné nalézt asi 612 rostlinných druhů, z toho 16 druhů roste pouze na Lanzarote, 30 druhů jen na východních ostrovech souostroví, 41 druhů je jedinečných v oblasti Kanárských ostrovů a 19 druhů představuje makaronéské endemity. Typická je pro něj sklerofytní vegetace, tvořená rostlinami adaptovanými na úsporný vodní režim. Na první pohled zaujme přítomnost malého množství stromů a vysokých rostlin. Příjemné výjimky představují stovky kanárských datlových palem (Phoenix canariensis) rostoucích v údolí Haría, kanárské borovice (Pinus canariensis), divoké olivovníky (Olea europaea), mytické dračince (Dracaena draco) a vzácné vavříny. Vzhledem k charakteru povrchu a klimatickým podmínkám převažují drobné a nízké rostliny, zejména lišejníky, mechorosty a sukulenty, v povrchových trhlinách a prasklinách převládá eonium kanárské (Aeonium canariense) a v křovinatých oblastech se výrazně uplatňují různé druhy pryšců (Euphorbiaceae). Botanicky nejvýznamnějšími oblastmi Lanzarote jsou útesy Famara, lávové pole Malpaís de la Corona a masiv Los Ajaches. Ve veřejných i neveřejných zahradách a parcích jsou k vidění rostliny pocházející z různých míst celého světa – strelicie, bugenvilea, geranium, ibišek, žakaranda, mimóza a další. Z živočichů se hojně vyskytuje králík, dovezený z Evropy. Důležité útočiště řady ptačích druhů představují útesy Famara. Velmi vzácní jsou malí slepí bílí krabi (Munidopsis polymorpha) žijící v lávové jeskyni Jameos del Agua. V roce 1993 byl celý ostrov prohlášen biosférickou rezervací UNESCO.

Hlavní příjmy místní ekonomiky pocházejí z cestovního ruchu a služeb s ním spojených, neboť každoročně ostrov navštíví téměř dva miliony turistů. Po sopečných erupcích z první poloviny 18. století obyvatelé Lanzarote vyvinuli na změněném povrchu promyšlený způsob suchého zemědělství, zvaný enarenado, kdy rostliny jsou pěstovány v jakýchsi kapslích z vulkanického popela a lapilli, které mají schopnost absorbovat vlhkost a bránit vypařování. Navíc jsou rostliny chráněny před vysušujícími stálými větry nízkými půlkruhovými zdmi. Pěstují se zde obiloviny a různé druhy zeleniny a ovoce (cibule, rajčata, brambory, melouny, dýně, tabák a další). Lanzarotská vína, vyráběná z hroznů Malvasia, jsou považována za nejlepší ze všech vín produkovaných na Kanárských ostrovech. Z místního kozího mléka se vyrábí výborný sýr. Vývozním artiklem je košenila (cochinilla), což jsou oplozené zaschlé samičky červce nopálového, z nichž se vyrábí přírodní karmínové barvivo, používané v kosmetickém a farmaceutickém průmyslu a též pro barvení nápojů a potravin. Až do poloviny 20. století bylo hlavním hospodářským odvětvím získávání soli odpařováním mořské vody. S rozvojem cestovního ruchu v nedávné minulosti získalo na významu stavebnictví. Vzhledem k bohatým lovištím ryb mezi Lanzarote a pobřežím Afriky byl rybolov vždy tradiční oporou místní ekonomiky. V Arrecife, druhém největším rybářském přístavu na Kanárských ostrovech, se zpracovává a konzervuje velké množství sardinek, mořských okounů, papouščích ryb a tresek.

Mezinárodní letiště Aeropuerto de Lanzarote, hlavní vstupní brána na ostrov, situované mezi Arrecife a Puerto del Carmen na území obce San Bartolomé odbavilo v roce 2010 bezmála 5 milionů cestujících. Hlavní námořní přístav se nalézá v Arrecife (Puerto de Arrecife) a zajišťuje pravidelné spojení s přístavy v Las Palmas de Gran Canaria, Santa Cruz de Tenerife a Cádizu. Menší přístavy v Playa Blanca a Órzola spojují Lanzarote s městečkem Corralejo na severu nedalekého ostrova Fuerteventura, resp. s ostrovem La Graciosa. Hlavní silniční tah propojuje městečko Playa Blanca na jižním pobřeží a rybářskou vesnici Órzola na pobřeží severním (přes Arrecife). Významná je i hlavní silnice vedoucí přibližně středem ostrova mezi sídly Uga, Teguise a Haría.

Zeměpisné a turistické zajímavosti

Lanzarote je turistickým skvostem, ve kterém tvoří úchvatná sopečná krajina, malebná městečka a vesničky, netradiční zemědělské plochy a umělecká díla Césara Manriquea jeden harmonický celek. Atraktivitu ostrova zvyšuje i příjemné klima, výborně vybavená letoviska (hlavními jsou Puerto del Carmen, Playa Blanca a Costa Teguise) a krásné pláže (např. odlehlé pláže na východní části jižního pobřeží zvané El Papagayo nebo pláže na ostrově Graciosa). Sportovně založení návštěvníci se s oblibou věnují cyklistice, surfování (výborné podmínky nabízí zejména západní a severozápadní pobřeží), windsurfingu, potápění či pěší turistice. Až umělecký dojem vyvolávají pěstební plochy vinné révy v oblasti La Geria s nespočetným množstvím před větrem chráněných „jamek“, v nichž úspěšně vegetují jednotlivé rostliny.

Arrecife (58 156 obyv.): hlavní a největší město ostrova situované přibližně uprostřed východního pobřeží. Hlavním městem se stalo až v roce 1852, do té doby sloužilo pouze jako pevnost a přístav původnímu centru Teguise. Kousek od pobřeží leží několik malých skalnatých ostrůvků, které v minulosti zdejšímu přístavu poskytovaly přirozenou ochranu – Fermina, Francés, Cruces a San Gabriel. Na posledně jmenovaném byla na ochranu přístavu roku 1571 vystavěna pevnost Castillo de San Gabriel, pobořená piráty v roce 1586 a do dnešní podoby obnovená v roce 1588. V současné době zde sídlí muzeum Museo Arqueológico. V prostorách druhé zdejší pevnosti Castillo de San José stojící na severovýchodě města a zbudované v letech 1776–79 na popud španělského krále Karla III. nalezlo útočiště muzeum moderního umění Museo Internacional de Arte Contemporáneo. Za zmínku stojí i hezký trojlodní kostel Iglesia de San Ginés z roku 1665 se zajímavým stropem a dvěma pozdně barokními plastikami. Kousek odsud se rozprostírá mořská laguna Charco de San Ginés, kolem které se táhne pobřežní promenáda. Vedle své správní funkce je Arrecife i obchodním centrem a největším přístavem ostrova.

Teguise (20 105 obyv. v celém správním území): městečko ležící v centrální části ostrova, necelých 9 km severně od Arrecife ve výšce okolo 220 m n. m. Založeno bylo v roce 1418 jako Villa Real de Teguise Maciotem de Béthencourt, synovcem normandského dobyvatele Lanzarote Jeana de Béthencourt. Do roku 1485 zde sídlil kanárský biskup, poté se přestěhoval na Gran Canariu. Mezi 16. a 18. stoletím se Teguise rozvinulo do kvetoucího koloniálního sídla, které zůstalo nejdůležitějším kanárským městem po více než jedno století. Než se v roce 1852 stalo hlavním městem ostrova Arrecife, zastávalo tuto pozici právě Teguise. Městečko se může pochlubit vedle bohaté a občas i krvavé historie (např. během přepadení alžírskými piráty v roce 1586) také zajímavými architektonickými a uměleckými památkami. Na hlavním náměstí Plaza de la Constitución (též Plaza de San Miguel) se vypíná zvonice farního kostela Iglesia de Nuestra Señora de Guadalupe, který sice pochází z 15. století, ale byl mnohokrát přestavován, naposledy po požáru na počátku 20. století v neoklasicistním a neogotickém slohu. Hned naproti stojí krásný městský palác Palacio de Spínola, vystavěný v letech 1730–80, dnes oficiální sídlo kanárské vlády a muzeum. V Teguise se nacházejí i dva bývalé kláštery, na jihovýchodě františkánský Convento de San Francisco z konce 16. století a na jihozápadě dominikánský Convento de Santo Domingo z roku 1726. Z okraje kráteru vyhaslé sopky Guanapay (425 m) na městečko shlíží pevnost Castillo de Santa Barbara, původně pouze strážní věž ze 14. století, po sto letech rekonstruovaná a do dnešní podoby upravená italským stavitelem Leonardo Torrianim v reakci na útok berberských pirátů z roku 1586. Vedle úchvatného výhledu na téměř celý ostrov nabízí ke zhlédnutí sbírky muzea Museo del Emigrante Canario, které informují o dějinách místní emigrace do španělských kolonií v Americe. Teguise je místem výroby tradičních malých strunných nástrojů timple. Představuje také ideální východiště k cyklistickým túrám po ostrově.

Parque Nacional de Timanfaya: národní park vyhlášený v roce 1974, leží na jihozápadě ostrova, zaujímá plochu 51,07 km² a představuje krajinný vrchol a hlavní turistickou atrakci Lanzarote. Zdejší chráněný terén je výsledkem obrovských vulkanických erupcí, které započaly 1. 9. 1730 a skončily až v roce 1736. Denně více než třicet sopek vychrlilo až 48 milionů m³ vulkanického materiálu, jehož celkový objem za celých šest let je odhadován na 2 miliardy m³. Další, menší erupce následovaly v roce 1824. Za sopečnou aktivitu je zodpovědný zbytkový magmatický krb nacházející se asi 3 km pod povrchem, díky němuž teplota v hloubce jen pár centimetrů pod povrchem dosahuje téměř 100 °C, v šesti metrech 400 °C a v hloubce třinácti metrů až 600 °C (na některých místech je povrch tak horký, že po něm nelze chodit). Návštěvníci se zde mohou seznámit s řadou vulkanických útvarů a jevů, mezi něž patří např. drsná lávová pole malpaís vytvořená hustší, pomaleji tekoucí lávou, řidší láva dala vzniknout hladším lávovým mořím, nasycením žhavého magmatu plyny při přechodném ucpání sopouchu se zrodila porézní a velmi lehká hornina pemza, rozsáhlé plochy pokrývá jemný a úrodný sopečný popel či hrubozrnnější materiál lapilli (picón) se vzácnou schopností zadržovat vodu, vyskytují se zde balvany označované jako sopečné pumy nebo tzv. rostoucí koule, které jsou schopny na sebe nabalit při cestě po úbočí kráteru další sopečný materiál, k jiným zdejším zajímavostem patří sopečné pícky hornitos, ostrůvkovité vyvýšeniny islotes tvořené starším vulkanickým materiálem, než jaký leží v jejich okolí, a tunely vzniklé nestejnou rychlostí chladnutí a tuhnutí lávy. Jádrem národního parku jsou hory Montañas del Fuego s mnoha krásnými a dobře zachovanými sopečnými krátery. Park je pojmenován po vesnici, která patřila mezi jedenáct sídel zničených lávou a popelem během erupcí ve třicátých letech 18. století.

Isla Graciosa (La Graciosa): je největším ostrovem souostroví Chinijo (Archipiélago Chinijo), které se rozprostírá severně od Lanzarote a do něhož náleží také ostrůvky Montaña Clara, Roque del Este, Roque del Oeste a Alegranza. Samotný ostrov Graciosa leží jen kousek od severozápadního pobřeží Lanzarote, oba ostrovy odděluje pouhých 1,13 km široká úžina El Río. Rozlohou 29,05 km² zaujímá pozici nejmenšího obydleného ostrova v rámci Kanárských ostrovů. V roce 2009 zde žilo 644 obyvatel, které živí zejména rybolov, v menší míře cestovní ruch. Naprostá většina z nich žije v Caleta de Sebo, vesnici s relativně velkým přístavem. La Graciosa nabízí řadu dlouhých a opuštěných písečných pláží, např. na severozápadním pobřeží ležící pláž Playa de las Conchas, považovanou za jednu z nejmalebnějších pláží Kanárských ostrovů. Viditelným dokladem sopečného původu ostrova jsou kužele čtyř vyhaslých sopek, nad hladinu oceánu se zvedá nejvýše Las Agujas (266 m). Spojení s Lanzarote zajišťuje trajekt mezi Órzolou a Caletou de Sebo. Celé souostroví Chinijo (vyjma ostrůvku Roque del Este), včetně přilehlého moře, je součástí přírodního parku Parque Natural del Archipiélago Chinijo (ochrana ptactva).

César Manrique (1919–1992): lanzarotský malíř, sochař a architekt, který významně ovlivnil dnešní život a tvář ostrova. Spolu se svým bývalým spolužákem a pozdějším prezidentem Lanzarote Josém Ramírezem Cerdá se zasloužil o to, že rozvoj turistické infrastruktury probíhal v zásadě tak, aby nenarušil zdejší nádhernou krajinu. Navíc na ostrově zrealizoval řadu uměleckých projektů, které jsou samy o sobě turistickými lákadly, např. Jameos del Agua (lávový jeskynní systém s bazénem, restaurací a koncertním sálem), Mirador del Río (vyhlídková restaurace na strmých útesech), Jardín de Cactus (zahrada s mnoha druhy kaktusů nejen z Kanárských ostrovů) či jeho bývalé sídlo v Taro de Tahíche umístěné v lávovém poli. Manriqueova tvůrčí aktivita se neomezovala pouze na Lanzarote, ale jeho práce lze najít i na dalších ostrovech Kanárských ostrovů.

Historie

Lanzarote byl pravděpodobně prvním osídleným ostrovem ze všech Kanárských ostrovů. Starověcí Féničané se zde objevili již kolem roku 1100 př. n. l. Poprvé jej neurčitě zmiňuje starořímský spisovatel, úředník a voják Plinius starší ve své encyklopedii přírodních věd Naturalis historia. Přesnější lokalizaci Kanárských ostrovů poskytl řecký geograf, astronom a astrolog Klaudios Ptolemaios. Již přibližně od roku 500 př. n. l. zde žili lidé s berberskými kořeny severoafrického původu. Domorodé jméno ostrova Tyterogakat (též Tytheroygatra) naznačuje souvislost s berberskými Tuaregy z centrálního Alžírska. Pro Evropu Lanzarote znovuobjevil janovský kupec a mořeplavec Lanzerotto (též Lancelotto) Malocello, který zde přistál roku 1312 a žil tu téměř dvě desetiletí (zahynul během vzpoury Guančů). Současný název ostrova se poprvé objevil na portolánové mapě od Angelina Dulcerta z roku 1339. Následovalo období, kdy byl ostrov několikrát napaden Portugalci a Španěly, hledajícími bohatství a slávu a odvážejícími domorodce k zotročení ve svých zemích. Důležitým mezníkem v dějinách Lanzarote je rok 1402, kdy zde přistáli normanští dobrodruzi Gadifer de la Salle a Jean de Béthencourt. Tehdy panující guančský král Guardafía je přivítal, neboť v nich viděl ochranu před dalšími otrokářskými nájezdy. Salle zůstal na ostrově, zatímco Béthencourt odjel nabídnout suverenitu Lanzarote španělskému dvoru, což z něj pro nadcházející období udělalo vládce Lanzarote. Mezitím se výrazně zhoršily vztahy mezi Guanči a Sallem, což vyvrcholilo ozbrojeným střetnutím roku 1404, v němž původní obyvatelé podlehli. Guardafía a mnoho jeho lidí byli pokřtěni na důkaz svého pokoření. Po svém návratu Béthencourt vystřídal Salleho a vyrazil dobýt Fuerteventuru, El Hierro a La Gomeru (pro tuto výpravu zrekrutoval i řadu domorodých Lanzaroťanů). Po úspěšné a rychlé výpravě se Béthencourt vrátil do Francie a správu ostrova předal do rukou svého synovce Maciota, který se následně oženil s Guardafíovou dcerou Teguise a v roce 1418 založil město Vila Real, do roku 1852 hlavní město ostrova (dnešní Teguise). Zatímco původní obyvatelé Tenerife a Gran Canarie kladli španělským dobyvatelům odpor téměř do konce 15. století (Tenerife podlehlo až roku 1496), bylo Lanzarote kolonizováno a zahrnuto pod španělskou korunu výrazně dříve. Brzy byly postaveny první kostely a domorodci byli přinuceni přijmout křesťanství. Roku 1448 obsadili všechny důležité pozice na ostrově Portugalci, následně vyhnaní vzbouřenými obyvateli. Smlouvou z Alcáçovasu (1479) se Portugalci vzdali práv na Kanárské ostrovy ve prospěch Kastilie.

Během příštích tříset let zaznamenalo Lanzarote zřetelný rozvoj, jenž ovšem neunikl pozornosti pirátů, jejichž časté nájezdy sužovaly místní obyvatelstvo (např. 1551 Francouz Le Clerc, 1586 Alžířan Amurat, 1617 Angličan Walter Raleigh, 1618 Alžířan Soliman). Je ovšem nutné připomenout, že řádění afrických útočníků bylo zčásti odplatou za otrokářské nájezdy, ke kterým Španělé v 16. století vyplouvali na africký kontinent z Lanzarote a Fuerteventury. Nesrovnatelně větší škody než námořní lupiči však ostrovu způsobily obrovské sopečné výbuchy, k nimž došlo v letech 1730–36 a které trvaly přesně 2053 dní. Čtvrtina povrchu ostrova byla pokryta lávou (včetně nejúrodnější půdy), další plochy zasáhl sopečný popel. To vyvolalo první velkou emigrační vlnu do španělských kolonií ve střední a Jižní Americe. Další exodus obyvatel způsobilo katastrofální sucho, k němuž došlo v letech 1768–71. Naopak období mezi lety 1780–1810 bylo pro Lanzarote dobou relativního blahobytu, spojeného s vývozem barilly, halofilních rostin obsahujících uhličitan sodný (sodu) a užívaných k výrobě pracích prostředků. V průběhu 19. století se rozšířil chov červce nopálového (cochinilla), který byl zdrojem červeného barviva pro textilní průmysl. V roce 1824 došlo k dalším sopečným výbuchům, ale již znatelně menším ve srovnání s erupcemi před necelým stoletím. Přenesení hlavního města z Teguise do Arrecife roku 1852 souviselo s pominutím pirátských útoků a s rozvojem obchodu a arrecifského přístavu. V roce 1912 Lanzarote spolu s ostatními ostrovy Kanárských ostrovů získává omezenou samosprávu, jejímž orgánem se stává ostrovní rada (cabildo). Vybudování prvních dvou hotelů v pobřežní oblasti Puerto del Carmen roku 1967 bylo prvopočátkem masivního rozvoje cestovního ruchu a infrastruktury s ním spojené. Poté, co se Španělsko v roce 1993 stalo plnoprávným členem EU, bylo možné i na Lanzarote nákladné stavební projekty částečně financovat z unijních zdrojů.

 

© Globinfo – Milan Konšel, Postupice 2011

Domovská stránka

                                 Copyright © 2011, Globinfo - Milan Konšel                                       O Poznáváme Svět                                       Kontakt                                       Reklama