Madeira [madéra]

Madère [madér] /fra/, Madera /pol/, Мадейра /rus/

Základní informace

Stát: Portugalsko

Region: Região Autónoma da Madeira

Rozloha: 740,7 km²

Nadmořská výška: 0–1862 m n. m. (střední nadmořská výška činí 659 m n. m.)

Počet obyvatel: 243 151 (2009)

Hustota zalidnění: 328 obyv. na km²

Časové pásmo: UTC+0/UTC Z (Zulu), GMT (Greenwich Mean Time – Greenwichský střední čas), WET (Western European Time – Západoevropský čas)

Zeměpisné souřadnice: 32° 44' 21" s. š., 16° 58' 36" z. d.

Poloha: Atlantský oceán

Souostroví: Madeira

Vzdálenost do Prahy: 3193 km

Vzdálenost do Lisabonu: 956 km

Klimatické údaje pro město Funchal

Ostrov Madeira (Ilha da Madeira) je největším ostrovem stejnojmenného sopečného souostroví, které se nalézá ve východní části Atlantského oceánu, západně od pobřeží Afriky (samu Madeiru dělí od marockého pobřeží 662 km). Společně s Azorskými ostrovy, Kanárskými ostrovy a Kapverdami vytváří Makaronésii, jak tato souostroví pojmenovali již staří Řekové. Politicky celé souostroví Madeira náleží Portugalsku, spravováno je v rámci Autonomního regionu Madeira (Região Autónoma da Madeira) a patří do skupiny tzv. „nejvzdálenějších regionů“ Evropské unie. V roce 2009 na samotném ostrově Madeira žilo 243 151 obyvatel (na celém souostroví 247 399 obyv.). Administrativně je souostroví rozdělené do jedenácti obcí (municípios), přičemž deset z nich leží na hlavním ostrově (Calheta, Câmara de Lobos, Funchal, Machico, Ponta do Sol, Porto Moniz, Ribeira Brava, Santa Cruz, Santana, São Vicente) a jedenáctou obec představuje ostrov Porto Santo. Hlavním městem ostrova i celého autonomního regionu je Funchal (98 583 obyv.) situovaný v nádherné poloze na úbočí kopců na jižním pobřeží. Husté lesy v minulosti pokrývající ostrov stojí za jeho dnešním pojmenováním, neboť Ilha da Madeira se překládá jako „Ostrov dřeva“.

Ostrov Madeira má rozlohu 740,7 km², délku 56 km a maximální šířku 22,7 km. Ve skutečnosti však představuje pouze nad mořskou hladinu se vynořující vrcholek mohutného štítového vulkánu, který se z oceánského dna zvedá do výšky asi 6 km v oblasti východo-západní riftové zóny ležící v jižní části hřebene Tore-Madeira, hlubinné podmořské struktury velkých rozměrů orientované ve směru SSV–JJZ a s délkou cca 1000 km. Ostrov Madeira vznikl před více než 5,2 mil. let následkem erupcí, jež byly vyvolány vzestupem magmatu z horké skvrny (hot spot) umístěné v zemském plášti pod Africkou tektonickou deskou. Nově vytvořený ostrov v ploše i výšce překonával dnešní rozměry, ale váha vulkanického materiálu působící na oceánskou kůru společně s úbytkem hmoty v hlubinách pod kůrou způsobily jeho částečný pokles. Byly rozpoznány dvě odlišné sopečné fáze, starší, proběhlá v době před 4,07–2,55 mil. let, jejímž výsledkem je tzv. Starý vulkanický komplex, a mladší z období mezi 2,19–1,62 mil. let, během níž vznikl tzv. Hlavní vulkanický komplex. Starý vulkanický komplex, produkt efuzivních i explozivních erupcí a tvořený lávovými výlevy, sopečnými kužely a rozsáhlými plochami pyroklastického materiálu, je většinou pokrytý horninami Hlavního vulkanického komplexu, který zaujímá většinu ponořené části ostrova. Během dlouhého období vytváření Hlavního vulkanického komplexu pravděpodobně existovaly periody přechodné sopečné nečinnosti, v jejichž rámci byla vytvořena současná údolí. Geochronologická data naznačují, že údolí byla nejprve vyhloubena na severním pobřeží a později na pobřeží jižním. Poslední sopečné erupce proběhly v období před 120 000 až 6500 lety a došlo k nim hlavně v oblastech Funchal, Porto Moniz a Paúl da Serra. A i tehdy v časech vulkanického klidu eroze postupně snižovala reliéf, prohlubovala údolí, zmenšovala útesy a vytvářela prudké svahy, půdní sesuvy a říční náplavy.

Ostrov Madeira disponuje velmi výrazným a zajímavým reliéfem, čtvrtina jeho povrchu leží v nadmořské výšce nad 1000 metrů a typické jsou zde vysoké a prudké svahy. Na přibližně 65 % rozlohy přesahuje sklonitost hodnotu 25 %, hodnoty mezi 16 % až 25 % se objevují na 23 % povrchu a pouze na 12 % (asi 85 km²) celkové plochy Madeiry se sklonitost pohybuje pod 16 %. Rovinaté oblasti, či alespoň relativně rovinaté oblasti jsou vzácné. Střed ostrova zaujímá jeho nejvyšší a nejvýraznější část – Massif Central, v níž se nalézá nejen nejvyšší vrchol Madeiry Pico Ruivo (1862 m) ale i řada dalších, jen o málo nižších vrcholů: Pico das Torres (1851 m), Pico do Arieiro (1818 m), Cidrão (1802 m), Cedro (1759 m), Casado (1725 m), Pico Grande (1657 m) a Ferreiro (1582 m). Hluboká údolí Ribeira Brava na jihu a Ribeira de São Vicente na severu oddělují od Massif Central západní část ostrova s náhorní plošinou Paúl da Serra ležící ve výšce mezi 1400–1600 m n. m. Opuštěná oblast o rozloze asi 102 km², ze strukturálního hlediska pokračování Massif Central, je porostlá mechem a vřesem a představuje hlavní madeirskou zásobárnu vody. Nejvýchodnější částí Madeiry je úzký a divoký poloostrov Ponta de São Lourenço, modelovaný a ničený mořskou erozí. Vanou zde velmi silné větry a celá oblast je protikladem zbývajících částí ostrova – plochá, nízká a vyprahlá s velmi skromnou vegetací. Na východní konec poloostrova navazují dva ostrůvky (Agostinho a São Lourenço), které byly v minulosti jeho součástí. Téměř celé pobřeží ostrova (o délce 150 km) je řetězem příkrých a vysokých útesů, které dosahují maximální výšky 580 m na Cabo Girão, uprostřed jižního pobřeží, západně od Câmara de Lobos (nádherný výhled na oceán). Linie útesů je přerušená v oblasti funchalského amfiteátru, v zátoce Machico a v místech vyústění většiny řek. Vody některých řek tekoucích k severu se k moři či dokonce přímo do moře dostávají v několika vodopádech (Risco, 25 fontes), což dokazuje větší rychlost ústupu útesů než prohlubování říčních údolí. Největší řekou Madeiry je Ribeira da Janela pramenící na plošině Paúl da Serra, následně tekoucí k severozápadu a do oceánu ústící nedaleko od Porto Moniz.

Klima celého souostroví je významně ovlivňováno subtropickou azorskou tlakovou výší (azorskou anticyklónou), která je zodpovědná za převládající severovýchodní pasátové větry, pravidelně vanoucí ze subtropických zeměpisných šířek směrem k rovníku. Tyto čerstvé a vlhké větry dávají vzniknout charakteristickému „moři mraků“, což jsou mlhy orografického původu, které se vytváří díky vzestupu vlhkých vzdušných mas po severních svazích. Dalším důležitým klimatickým činitelem jsou vody oceánu, které výrazně zmírňují teplotní rozdíly typické pro tyto zeměpisné šířky – v zimě je jimi ostrov oteplován, v létě naopak ochlazován. Obecně je Madeira řazena do oblasti subtropicko-středomořského klimatu, ale klimatické podmínky konkrétního místa jsou silně determinovány reliéfem a nadmořskou výškou. Centrální horské oblasti východo-západního směru zachycují vlhké pasátové větry, a proto má jižní část ostrova více slunečního svitu a méně srážek než severní. Ve Funchalu činí průměrný roční úhrn 641,2 mm, zatímco v městečku Santana na severním pobřeží spadne za rok více než dvojnásobek a v horách roční úhrny dosahují až 2675 mm (průsmyk Boca da Encumeada). Průměrná teplota vzduchu má během roku velmi vyrovnaný průběh a pohybuje se v pobřežních oblastech mezi 16 °C v únoru a 23 ºC v srpnu, v nejvyšších polohách kolísá v rozmezí 5–15 °C. Mnohem znatelněji se teplota mění s nadmořskou výškou, kdy existují výrazné teplotní rozdíly mezi pobřežními a horskými oblastmi. Pro vyšší polohy jsou příznačné rychlé změny počasí. Průměrná teplota moře se pohybuje od 14 °C v únoru a březnu do 22 °C v srpnu.

Příznivé klima a úrodná vulkanická půda se odrážejí v rozmanitosti a bujnosti zdejšího rostlinstva. V pobřežních oblastech rostou i tropické druhy, ve výškách od 200 do 400 m druhy subtropické, v pásmu mezi 400 až 700 m se vyskytují rostliny známé z mírných šířek, nad ním se přibližně do 1300 m nad mořem rozkládají vřesoviště a porosty vavřínů a eukalyptů, a v nejvyšších partiích ostrova se vyskytují jen nízké keře (vřesovec metlatý, hlodáš evropský) a bylinná vegetace (hadinec převislý). Přibližně dvě třetiny rozlohy ostrova jsou zahrnuty do Madeirského přírodního parku (Parque Natural da Madeira), v jehož rámci jsou chráněny i porosty původního vavřínového lesa, které byly roku 1999 zapsány na seznam přírodních památek světového dědictví UNESCO. Lesy, jejichž místní název Laurissilva pochází z latinských slov Laurus (vavřín) a Silva (les), jsou považované za třetihorní relikt. Rostou zejména na severních svazích hor a v hlubokých údolích, tedy v místech častých mlh, přičemž výraznou většinu stromového patra tvoří několik druhů vavřínů, doplněných nižšími stromy a keři (např. vřesovec stromovitý, cesmína kanárská, voskovník makarónský, brusnice střemcholistá). Madeira je proslulá i množstvím nádherně kvetoucích rostlin, a zdaleka nejen v parcích a zahradách (cinerárie, bugenvilea, kamélie japonská, mléč, štědřenec převislý, kakost madeirský, opuncie, vánoční hvězda, eonie, orchidej, kopretinovec madeirský, tulipánový strom, pryšec, korálovec nádherný, žakaranda, hadinec, akácie, jasmín, rododendron, azalka, kala, anturie, kalokvět, ibišek, strelicie, dračinec, hortensie, oleandr, štětkovec, aloe a mnoho dalších). Stejně jako flóra se může i místní fauna pochlubit řadou vzácných druhů, jako je např. buřňák madeirský, holub trokaz, poddruh pěnkavy obecné či poddruh běláska zelného.

Historicky dominantním sektorem v ekonomice Madeiry je zemědělství, jehož význam však postupně klesá. Obtížné až nemožné využití mechanizace na prudkých svazích (nezřídka se vyskytují i terasovitá políčka) je kompenzováno příhodnými klimatickými podmínkami a úrodnou vulkanickou půdou. V nižších pobřežních oblastech se pěstují tropické plodiny (banány, mango, avokádo, cukrová třtina, batáty, fíky, maracujá, kvajáva, ananas), výše na ně navazuje pěstování plodin subtropických a plodin známých z mírných zeměpisných šířek (pomeranče, citrony, vinná réva, brambory, fazole, pšenice a kukuřice, jablka, třešně a řada druhů zeleniny) a na pastvinách ve vyšších polohách se chovají hlavně ovce a kozy, méně skot. Provozován je tradiční rybolov (tuňák, mečoun, espada, žralok, sleď). Zatímco produkce banánů se zaměřuje hlavně na národní a regionální spotřebu, pěstované květiny a slavné madeirské víno jsou důležitým vývozním artiklem.

Stávající průmyslová výroba je soustředěna v oblastech Funchal, Câmara de Lobos, Santa Cruz a Machico. Mezi hlavní odvětví patří potravinářství, výroba nápojů a stavebnictví. Ostrov je známý vysokou úrovní uměleckých řemesel, a zejména madeirské ruční výšivky, krajky a pletení košíků a mnoha dalších výrobků z vrbového proutí patří mezi důležitá exportní odvětví. Stále větší roli v ekonomice celého regionu hrají služby spojené s cestovním ruchem. Elektrickou energii dodává zejména tepelná elektrárna Vitória u Câmara de Lobos, doplňovaná řadou malých vodních elektráren na řekách a levádách a větrnými elektrárnami na náhorní plošině Paúl da Serra a ve východní části ostrova.

Vedle silniční sítě vybudované v 19. a 20. století se Madeira může pochlubit moderními dálnicemi. Kolem celého ostrova vede silnice (na východě a zčásti na jihu dálnice) číslo 101 s desítkami kilometrů tunelů a mostů, díky nimž je doprava bezpečnější a rychlejší. Důležitou spojnicí jižního a severního pobřeží je hlavní silnice číslo 104 mezi Ribeira Brava a São Vicente. Úzká silnička spojující São Vicente a Porto Moniz na severozápadě ostrova je považována za jednu z nejhezčích pobřežních silnic v Evropě. V roce 1964 bylo 11 km severovýchodně od Funchalu v Santa Cruz otevřeno mezinárodní letiště Aeroporto Internacional da Madeira (zvané též Aeroporto de Santa Catarina). Roku 2009 na něm bylo odbaveno 2,35 milionu cestujících. Část přistávací a vzletové dráhy je nesena stoosmdesáti sloupy v těsné blízkosti moře. Přímo v centru Funchalu se nachází přístav, v němž vedle rybářských, obchodních a menších výletních lodí kotví i luxusní zaoceánské lodě. Každý den odsud odplouvá trajekt zajišťující spojení s ostrovem Porto Santo. Přístav rovněž funguje jako malý terminál na přečerpávání ropy.

Zeměpisné a turistické zajímavosti

Madeira, označovaná jako „ostrov věčného jara“, je světoznámou turistickou destinací, která díky své poloze, příjemnému podnebí a přírodním krásám přitahuje návštěvníky po celý rok. Turisté zde mohou podnikat jak klidné procházky a výlety podél vodních kanálů místního zavlažovacího systému, tak i náročné tůry v horských oblastech. Na Madeiře téměř neexistují původní písčité pláže, nachází se zde řada menších kamenitých pláží, popř. se do moře vstupuje po schůdkách či žebřících. Krásná písčitá pláž se však nalézá na sousedním ostrově Porto Santo.

Funchal (98 583 obyv.): hlavní a největší město autonomního regionu se rozkládá v nádherné poloze na úbočí kopců na jižním pobřeží podél široce otevřené Funchalské zátoky. Lze zde rozlišit tři základní oblasti: na východě leží Zona Velha (Stará čtvrť) s labyrintem bývalých rybářských domů, v západní „turistické“ části převládají hotely a restaurace, a mezi nimi se rozkládá centrum města s elegantním historickým jádrem, křivolakými uličkami a působivými paláci v koloniálním stylu. Na hlavním náměstí Praça do Município zaujme vedle budovy radnice z druhé poloviny 18. století i černobílá mozaiková dlažba. Středem hlavní třídy Avenida Arriaga prochází široký chodník, stíněný vzrostlými stromy. V honosných palácích zde sídlí vládní instituce a centrální banka, u které na vysokém podstavci stojí socha znovuobjevitele Madeiry Joãa Gonçalvese Zarca. Jedním z nejkrásnějších stropů v Portugalsku, vykládaným dekoracemi z madeirského cedrového dřeva v maurském stylu, se pyšní místní katedrála, první portugalská zámořská katedrála, dokončená roku 1514. Turisty hojně navštěvovaná je botanická zahrada Jardim Botânico da Madeira s více než 2500 druhy rostlin z celého světa. Oblíbené výletní místo ve Funchalu představuje městská část Monte ležící vysoko na svazích v nadmořské výšce cca 300–800 m, známá netradiční dopravou na dřevěných saních v proutěné sedačce. Ve Funchalu se nalézá průmysl cukrovarnický, lihovarnický, vinařský a potravinářský, významné je stavebnictví i řemeslná výroba (košíkářství, výšivky). Hlavním hospodářským odvětvím jsou však služby související s cestovním ruchem. V okolí města se pěstuje vinná réva, banány, okrasné květiny a subtropické ovoce. V roce 1988 byla ve Funchalu otevřena univerzita – Universidade da Madeira, kterou nyní navštěvují více než tři tisíce studentů. Nachází se zde i řada zajímavých muzeí, např. Museu de Arte Sacra (sbírky sakrálního umění), Museu Quinta das Cruzes (sbírky užitého umění) a Núcleo Museológico da Madeira Wine (muzeum vína a vinotéka).

Câmara de Lobos (16 842 obyv.): počtem obyvatel druhá největší obec na ostrově, situovaná západně od Funchalu. Turistickým ruchem nepříliš dotčené rybářské městečko, které proslavil svým pobytem v roce 1950 Winston Churchill, vzniklo krátce po počátku osídlování Madeiry, a to ještě před založením Funchalu. Dnes se v něm nalézá tepelná elektrárna, sila pro skladování cementu a pivovar. Poblíž nábřeží stojí bílá kaplička sv. Mikuláše z 15. století, přestavěná roku 1723. Na okolních svazích pokrytých velmi úrodnou půdou se pěstují vysoce kvalitní hrozny (vinařským střediskem je obec Estreito de Câmara de Lobos) a banány. Na západě je městečko ohraničené prvořadou turistickou atrakcí, 580 m vysokým útesem Cabo Girão, který nabízí velkolepý výhled na oceán a Funchal. Zajímavý je i pohled na políčka ležící při patě útesu na mořském břehu.

Machico (11 947 obyv.): v malé zátoce na východním pobřeží, nad níž se dnes nachází městečko Machico, poprvé přistáli v roce 1419 portugalští znovuobjevitelé ostrova. Socha jednoho z nich, kapitána, mořeplavce a později guvernéra východní části ostrova Tristãa Vaz Teixeiry, stojí před farním kostelem Igreja Matriz z 15. století s krásným manuelským portálem. Z dalších památek je nutné zmínit jen kousek od břehu stojící pevnost Forte do Amparo z roku 1706, kapli São Roque, zbytky pevnosti São João Baptista a kapli Milagres (Capela dos Milagres), nejstarší církevní stavbu na Madeiře. Obyvatelé se věnují zemědělství a rybolovu, staví se zde i lodě. Dnešní ekonomika Machica je však spojena hlavně s cestovním ruchem (turistika, obchod, restaurace, hotely). Přispívá k tomu kvalitní dopravní spojení (dálnice, blízké letiště), umělá pláž se žlutým pískem a fakt, že městečko je výborným východištěm na řadu levad.

Santana (3439 obyv.): městečko s roztroušenými domky situované v nádherné poloze mezi strmými a rozeklanými pobřežními útesy na severovýchodě a prudkými horskými svahy na jihozápadě. Známým se stalo zejména svými prostými ale půvabnými patrovými lidovými domky označovanými jako Casas de Colmos s bílo-červeno-modrým trojúhelníkovým průčelím a doškovou střechou sahající téměř až k zemi. Současnou hlavní turistickou atrakcí je však zábavní a naučný park Parque Temático da Madeira, seznamující návštěvníky s historií, kulturou a přírodou Madeiry a ostrova Porto Santo. Santana je rovněž výchozím bodem k nepřebernému množství levad.

Porto Moniz (1700 obyv.): městečko ležící na severozápadním pobřeží Madeiry přitahuje turisty zejména chráněnými přirozenými jezírky ve vulkanických horninách na pobřeží a mořským akváriem. Pobřeží a přístav částečně chrání skalnatý ostrůvek Ilhéu Mole s majákem. Necelé 2 km jihovýchodně od Porto Moniz ústí do oceánu největší madeirská řeka Ribeira da Janela, jejímž hlubokým údolím vede obtížná ale krásná turistická trasa.

Curral das Freiras (1673 obyv.): hezká a poklidná vesnice ležící v obtížně přístupné poloze na dně skalního kotle vzniklého dlouhodobým působením říční eroze, asi 9 km severozápadně od centra Funchalu. Vznikla v druhé polovině 16. století jako útočiště jeptišek z kláštera sv. Kláry ve Funchalu před vpády francouzských pirátů a dnes patří k nejoblíbenějším turistickým cílům na Madeiře. Příjezd do obce je od počátku 21. století výrazně ulehčen díky tunelu vybudovanému s podporou Evropské unie (původní úzká „adrenalinová“ silnice vytesaná ve skalní stěně sloužila od roku 1959). Na úrodné půdě na terasovitých polích se pěstuje obilí, vinná réva a ovoce. Údolí je střediskem pěstování ořechů a jedlých kaštanů na Madeiře. Krásný pohled na vesnici, jejíž název se překládá jako „Dvůr jeptišek“, se naskýtá z vyhlídky Eira do Serrado (1006 m n. m.).

Historie

Již starověcí Féničané, Řekové a Římané měli povědomí o existenci ostrovů ležících v Atlantiku jihozápadně od Gibraltarského průlivu (Plinius starší, Plútarchos). Stará portolánová mapa z roku 1351, uchovávaná ve Florencii, ukazuje, že Madeira byla objevena dlouho před tímto datem portugalskými loděmi pod vedením janovských kapitánů. Období velkých portugalských zámořských objevů je neodmyslitelně spojeno na svém počátku se jménem prince Jindřicha, dnes známého jako Jindřich Mořeplavec (1394–1460). Pravděpodobně již před rokem 1415 poslal několik zřejmě neúspěšných námořních výprav k jihozápadu. První velký objev zapříčinila náhoda a velké štěstí. Lodě, kterým v roce 1418 veleli João Gonçalves Zarco a Tristão Vaz Teixeira, zahnala silná bouře dále do neznámého oceánu. Podařilo se jim přistát na ostrově, který na výraz díků pojmenovali Porto Santo (Svatý přístav). Odtud měli možnost několik týdnů pozorovat sousední ostrov, často zahalený v mlze a mracích. Výprava vyslaná hned v následujícím roce 1419, k níž se přidal Bartolomeu Perestrelo, dostala za úkol navštívit a prozkoumat tento větší ostrov. Námořníci přistáli v zátoce u dnešního Machica a neobydlený ostrov pokrytý hustým lesem pojmenovali Ilha da Madeira (Ostrov dřeva). Již ve dvacátých letech se na něj vypravili první kolonisté, aby zde založili stálé osady. Na úrodné zemědělské půdě, kterou získávali mýcením a vypalováním lesů, začali postupně vedle rostlin určených k obživě pěstovat i komerční plodiny – vinnou révu a cukrovou třtinu. Zakládali terasovitá políčka a často v nesmírně těžkých podmínkách začali budovat systém zavlažovacích kanálů, známých jako levadas. Nejtěžší práce na plantážích a levadách prováděli afričtí otroci, dovážení na Madeiru po roce 1452. Hospodářství se rozvíjelo – cukr byl prodáván do Británie a Flander a úspěšné bylo i vinařství. V polovině 15. století byla celá oblast rozdělena na tři části, tzv. kapitánie, přičemž do jejich čela byli postaveni nám již známé osoby (1440 – Capitania de Machico, Tristão Vaz Teixeira; 1446 – Capitania de Porto Santo, Bartolomeu Perestrelo; 1450 – Capitania do Funchal, João Gonçalves Zarco). Hlavním městem bylo původně Machico, v roce 1497 jím však byl díky svým příhodnějším podmínkám vyhlášen Funchal, i když se oficiálního povýšení na město dočkal až roku 1508. V roce 1478 na ostrov poprvé zavítal Kryštof Kolumbus jakožto obchodník s cukrovou třtinou (posléze se na ostrově Porto Santo na krátkou dobu usadil). Na konci 15. století (1497) na Madeiře žilo asi 5000 obyvatel, do roku 1514 se jejich počet zvýšil na 8000.

Rostoucí bohatství obyvatel ostrova neuniklo pozornosti různých mořských lapků a pirátů. Největšímu útoku a pustošení Madeira musela čelit v roce 1566, kdy ji napadly hordy francouzských korzárů pod vedením Bertranda de Montluc (zahynulo 300 obyvatel a byly zničeny zásoby cukru). V reakci na tyto útoky byla postavena řada větších i menších pevností a byly zavedeny systémy včasného varování. Po několik století byl ostrov důležitou zastávkou pro lodě plující mezi Evropou, Amerikou, Afrikou a jižní a jihovýchodní Asií. Negativně se v jeho životě projevila doba personální unie Portugalska se Španělskem (1580–1640), kdy španělští Habsburkové zavedli do hospodářství tvrdá koloniální opatření. Poté, co v 16. století místní pěstování cukrové třtiny a výroba cukru neobstály v konkurenci s produkcí z Brazílie a ostrova Svatý Tomáš, byla na bývalých plantážích vysazena vinná réva. V roce 1640 zde žilo 30 000 obyvatel. Sňatkem mezi anglickým králem Karlem II. a portugalskou princeznou Kateřinou z Bragançy z roku 1662 se začínají rýsovat nadstandardní vztahy Portugalska s Anglií. K jejich prohloubení došlo roku 1703, kdy Británie získala od Portugalska velkorysá hospodářská privilegia. Naopak Madeira obdržela právo vyvážet své víno přímo do britských kolonií na západní polokouli, bez nutnosti „navštívit“ nejprve britské přístavy. Díky tomu se zde usadila řada Britů, kteří položili základ mnoha úspěšných a bohatých madeirských rodin. Vývoz vína z Madeiry stále rostl a dosáhl až 45 000 sudů ročně. Ostrov však nebyl potravinově soběstačný a řada obyvatel emigrovala, hlavně do Brazílie. Na počátku 19. století zde byly dislokovány britské vojenské síly, aby Madeiru bránily před případným útokem napoleonské Francie (1801–1802, 1807–14). K dalšímu pohybu obyvatel došlo po zrušení otroctví v anglických a francouzských koloniích (1834, resp. 1848), kdy na ostrov přicházejí dělníci z plantáží v Karibiku. Naopak někteří původní obyvatelé Madeiry odcházejí do neportugalských kolonií. Ve druhé polovině 19. století ostrov postihlo několik katastrof (1852 plíseň vinné révy, 1856 cholera, 1873 révokaz). Ke konci 19. století bylo zavedeno pěstování banánů jakožto doplňkové plodiny. Především se ale v 19. století objevily zárodky fenoménu, který dnes velmi významně ovlivňuje celý ostrov – cestovní ruch. Nejprve se Madeira stala známou v mezinárodních lékařských průvodcích jako místo vhodné k léčbě plicní tuberkulózy. Posléze se k terapeutickým pobytům přidala i zimní turistika tehdejších tzv. vyšších vrstev. Ve 20. století se Madeira stala dostupnou pro další společenské skupiny a z ostrova se postupně vyvinula významná turistická destinace. Během první světové války se Portugalsko postavilo na stranu Velké Británie a Francie (v roce 1914 německá ponorka napadla přístav ve Funchalu), v letech druhé světové války si zachovalo neutralitu. Po pádu salazarovské diktatury v roce 1974 získala Madeira autonomii a roku 1986 se společně s celým Portugalskem stala členem tehdejšího Evropského hospodářského společenství, dnešní Evropské unie. Díky finančním prostředkům z unijních fondů proběhla výrazná modernizace dopravní infrastruktury (nové silnice, tunely a mosty, rozšíření letiště) a průmyslu zpracování ryb.

Autonomní region Madeira (Região Autónoma da Madeira)

Vedle stejnojmenného hlavního ostrova je autonomní region tvořen ostrovem Porto Santo a neobydlenými ostrovy Desertas a Selvagens. Na rozloze 801 km² (z toho ostrov Madeira 740,7 km²) žilo v roce 2009 247 399 obyvatel (z toho na hlavním ostrově 243 151 obyv.). Autonomii celá oblast získala v dubnu 1976.

Porto Santo: druhý největší ostrov regionu (42,17 km²) ležící necelých 42 km severovýchodně od Madeiry. V roce 2010 zde žilo 4248 obyvatel. Průměrná teplota se v lednu a únoru pohybuje mezi 13–18 °C, v srpnu a září mezi 20–25 °C. Průměrné roční srážky činí 361,3 mm s maximem v zimních měsících (v prosinci 69,9 mm) a minimem v létě (v červenci pouze 3,2 mm). Hlavní atrakcí tohoto ostrova vulkanického původu, který se potýká s chronickým nedostatkem vody, je Praia Dourada, krásná devítikilometrová pláž táhnoucí se od přístavu Porto de Abrigo na jihozápad až k výběžku Ponta de Calheta. Její písek žluté až bílé barvy tvořený rozdrolenými skořápkami korálů má léčivé účinky. Nejvyšším bodem ostrova je Pico do Facho (516 m), ale působivější je pravidelný kužel Pico do Castelo (437 m). Hlavní městečko Vila Baleira s přibližně 3000 obyvateli se chlubí tzv. Kolumbovým domem (Casa Colombo), kamennou stavbou z 15. století, v níž údajně asi dva roky žil Kryštof Kolumbus se svojí manželkou Felipou Perestrelo e Moniz, dcerou prvního guvernéra ostrova Bartolomea Perestrela (dnes malé muzeum). V roce 1960 zde bylo otevřené velké letiště NATO, nyní sloužící vojenskému i civilnímu provozu. Každý den zajišťuje spojení s Funchalem trajekt. V roce 2004 bylo v jižní polovině ostrova otevřeno golfové hřiště, z jehož severní části se naskýtají nádherné pohledy na oceán.

Ilhas Desertas (14,21 km²): ostrovy Desertas jsou součástí stejné vulkanické struktury jako Madeira. Kdyby se hladina oceánu snížila o 100 m, tak by poloostrov Ponta de São Lourenço dosahoval téměř až k ostrovům Desertas, do vzdálenosti pouhých 4,5 km od ostrůvku Ilhéu Chão. Reálně je však od Madeiry odděluje necelých 21 km široký průliv. Největším ostrovem skupiny je Deserta Grande (10 km²) o délce 11,7 km, s maximální šířkou 1,9 km a nadmořskou výškou 488 m. Dále do ní patří ostrovy Bugio a Chão, společně se skaliskem Prego do Mar. Vzhledem ke kritickému nedostatku pitné vody jsou ostrovy neobydlené. Na Ilhas Desertas se vyskytuje velmi vzácný tuleň středomořský (Monachus monachus), což vedlo v roce 1995 k vyhlášení přírodní rezervace.

Ilhas Selvagens (2,73 km²): ostrovy Selvagens neboli Divoké ostrovy leží 290 km jihojihovýchodně od Madeiry a 160 km severně od Kanárských ostrovů. Jsou tvořeny dvěma skupinami ostrůvků a skalisek (severovýchodní a jihozápadní) vulkanického původu. Největší ostrovy obou skupin, Selvagem Grande (2,45 km²) na severovýchodě a Selvagem Pequena (0,2 km²) na jihozápadě, od sebe odděluje průliv široký asi 15 km. Neobydlené ostrovy, špatně přístupné díky mnoha okolním útesům a mělčinám a bez zdroje pitné vody, objevil roku 1438 Diogo Gomes de Sintra plavící se ve službách Jindřicha Mořeplavce. V roce 1971 se celé souostroví Ilhas Selvagens stalo přírodní rezervací, neboť zde rostou a žijí vzácné endemity a ostrovy rovněž představují významné hnízdiště mnoha druhů ptáků (několik druhů buřňáků, buřňáčků a rybáků, tuleň středomořský, ještěrka madeirská, gekon kanárský a další). Ostrovy jsou nejjižnějším portugalským územím, jistý zájem o ně projevuje i Španělsko.

 

© Globinfo – Milan Konšel, Postupice 2011

Domovská stránka

                                 Copyright © 2011, Globinfo - Milan Konšel                                       O Poznáváme Svět                                       Kontakt                                       Reklama